Historie

 

da_025_sm.jpg 2.9K           Několik pazourků z jižního Jutska svědčí o tom, že zde lidé žili již někdy mezi 250-200 tisíci lety před n.l., souvislejší osídlení však přichází až s koncem doby ledové, tj. přibližně od 9. tisíciletí před n.l. Od čtvrtého tisíciletí před n.l. se rozvíjí megalitické kultury, které své mrtvé pohřbívají do dolmenových hrobek. V celém Dánsku se jich dodnes zachovalo na 4700 a tento způsob pohřbů se udržel až do příchodu křesťanství 800. Mnoho informací o starověkém životě poskytují nálezy votivních darů z rašelinišť, mimo jiné výborně zachovalé lidské oběti. Celkem vzato se keltské (ca.500 před n.l.-0) ani římské (0-400) období do dánské historie vážněji nezapsalo, historii Dánska rozhodující měrou formovaly až germánské kmeny, které přicházely v prvních staletích našeho letopočtu, především Anglové, Sasové a Jutové (po nich je pojmenován Jutský poloostrov), kteří v pátém století obsadili Anglii a udělali tak místo Dánům, kteří přišli asi v šestém století ze Švédska. Volně žijící rody se poprvé sjednotily pod králem Godfredem, aby čelily expanzi Karlovské říše. V této době měl žít i legendární Holger Danske, jeden z družiníků Karla Velikého, který odpočívá pod Helsingørem a vyrazí, až bude Dánsku nejhůř.

            Další staletí patří vikingům, skandinávským nájezdníkům, kteří pronikali na rychlých štíhlých lodích (drakarech) do zálivů a ústí řek. Dánští vikingové (nazývaní také Normané, tj. lidé ze severu) obsadili v 9. století východní polovinu Anglie (tzv. "Danelaw") a podnikali nájezdy do ústí francouzských řek, až jejich náčelník Rollo získal roku 910 léno Normandii. Vikinská rozpínavost a nezávislost znemožňovaly centralizaci moci, proto se někteří panovníci obraceli ke křesťanství, které jim dávalo punc bohem vyvolených. Misie byly vedeny již za Gorma Starého, "praotce" dánských králů, který kraloval na území u Jellingu (Vejle), kde zemřel kolem roku 940. Roku 947 byla založena biskupství Šlesvik, Ripe (dnes Ribe) a Aarhus, Harald Modozubý pokřtil sebe i s celou armádou, jeho syn Sven se koncem 10. století definitivně zbavil německé nadvlády a  Knut počátkem 11. století dokonce spojil pod svou vládou Dánsko, Norsko a také Anglii. Když ji posléze obsadil již pofrancouzštělý normanský vévoda Vilém Dobyvatel (1066), měl ironií osudu největší potíže s těmi anglickými poddanými, kteří svoji svobodu odvozovali  od dánského práva a odmítali se podřídit feudálním zvyklostem.

            Založením arcibiskupství v Lundu (dnes Švédsko) se Dánsko roku 1104 zbavilo posledních stop závislosti na Německé říši a především za biskupa Absolona z Roskilde, který založil Kodaň, a krále Valdemara I. (1154-1182) zdařile expandovalo na úkor pobaltských Slovanů. Za jeho jmenovce Valdemara II. (1202-1241) se křivka pomalu obrací a nastává krize, která vrcholí ve 30. letech 14. století, kdy je Dánsko dokonce zastaveno bohatým hrabatům Šlesvicko-Holštýnska. Estonsko, získané Valdemarem II., je roku 1346 prodáno řádu německých rytířů, dánské pozice ohrožuje i sílící hansa.

   da_011_sm.jpg 4.6K          Obnovení mocenských pozic je spjato s působení Valdemara IV. Atterdaga (1340-1375) a především jeho dcery, norské královny Markéty. Ta se po smrti svého manžela Hakona a syna Olafa (1387) ujala vlády v Dánsku i Norsku, 1389 získala po vnitřních sporech i Švédskou korunu. Dánsko-Norsko-Švédská unie byla stvrzena v Kalmaru v roce 1397 a alespoň teoreticky trvala až do roku 1532 (spojené Dánsko-Norské království dokonce až do napoleonských válek). Vzápětí přichází občanská válka a jí v patách reformace (1536). Katolické statky jsou zkonfiskovány korunou, upevňuje se i moc šlechty. Výraznou postavou je Christian IV. (1588-1648), velice úspěšný ve své stavební činnosti, méně již ve válkách se Švédskem v rámci třicetileté války, ve kterých Dánsko definitivně ztratilo nadvládu nad Baltem. Jeho nástupce Frederik III. ztratil další území, zato doma zavedl v roce 1660 dědičnou a k tomu ještě absolutistickou monarchii, která trvala až do bouřlivých událostí let 1848-1849, kdy byl král Frederik VII. nucen podepsat ústavu, která je dodnes v platnosti. Absolutistickou etapu charakterizuje další ztráta území i významu, nejšťastnější nebylo ani spojenectví s Napoleonem, kvůli kterému odpadlo Norsko (1814). Částečným úspěchem bylo obsazení Šlesvicko-Holštýnska v roce 1721, které Dánsko drželo do války s Pruskem (1864) a část (severní Šlesvik) opět získalo po plebiscitu, konaném v roce 1920. Časté změny hranice vytvořily silné národnostní menšiny, jak dánskou v Německu, tak i německou v Dánsku.

            V 1. světové válce zůstalo Dánsko neutrální, za 2. světové války opět vyhlásilo neutralitu, bylo však Němci ze strategických důvodů (kontrola Norska) obsazeno, aniž by viditelně pozbylo suverenity. Sílící protiněmecké manifestace vedly k vyhlášení válečného práva 23. srpna 1943, kdy se Němci konečně začali chovat jako okupační mocnost. Dánské loďstvo se raději potopilo, než aby přešlo do německých ruku. Stejně rozhodně zachránili Dánové i své židovské obyvatele, které na poslední chvíli tajně převezli do Švédska. Za války se zcela osamostatnil Island, v roce 1948 (částečně již o sto let dříve) získaly autonomii Faerské ostrovy a 1979 Grónsko.

 

Historie v datech