Obnovení židovské státnosti po dvou tisíciletích života v diaspoře je jednou z fascinujících událostí dvacátého století. Prvními teoretiky a zakladateli sionismu byli oděský Žid Leo Pinsker, autor eseje Autoemancipace, ukrajinský rodák a nejvýznamnější představitel "kulturního sionismu" Achad Ha'am a konečně rakouský novinář Theodor Herzl, autor knih "Židovský stát" a "Staronová země", první předseda Sionistické organizace. Zorganizoval sionistický kongres v Basileji 1897, kterého se zúčastnilo 204 delegátů z patnácti zemí. Ústředním cílem sionismu přelomu století byl židovský stát, nejlépe, ale nikoli nutně v Palestině. Britové, do jejichž sféry vlivu turecká Palestina patřila, si také od počátku uvědomovali rizika spojení sionismu s územím Palestiny a nabízeli náhradní řešení - židovský stát v Ugandě, v egyptské Aš-aríši i jinde. Bylo zásluhou východoevropských Židů, že se sionisté později soustředili výhradně na Palestinu, především když se v první světové válce zhroutilo osmanské Turecko. Významným dokumentem té doby je Balfourova deklarace z roku 1917, v níž tehdejší britský ministr zahraničí uznává právo Židů na vlastní domovinu v Palestině. Na vydání deklarace (která měla formu dopisu lordu Rotschildovi) měl rozhodující podíl Chaim Weizman, spolu s Davidem ben Gurionem nejvýznamnější židovský politik následujících desetiletích, předseda Světové sionistické organizace (1920-1931), který se stal prvním prezidentem státu Izrael (1948-1952).

            Britové měli příležitost Balfourův slib uvést do praxe - na poválečné konferenci v San Remu 1920 získali mandát Spojených národů nad Palestinou. Avšak ten samý rok vypukly v Jeruzalémě srážky mezi Židy a Araby, které ve třicátých letech přerostly v otevřenou arabskou revoltu (1936-1939). Britové reagovali svojí oblíbenou politikou ústupků, známou koneckonců i z českých dějin: appeasementem. Přistěhovalecké kvóty byly neustále snižovány v tzv. Bílých knihách (první vydal Churchill roku 1922), na což Židé reagovali vzrůstajícím nepřátelstvím, které vyvrcholilo po válce teroristickými akcemi Sternovy skupiny "Lechi" a "Irgunu", vedeného Menachemem Beginem, pozdějším předsedou vlády. Jako i někteří další teroristé obdržel Begin Nobelovu cenu míru (za rok 1979).

            Za druhé světové války se jišuv (židovské osídlení Palestiny) dostal do značně schizofrenního postavení. Jeho nepřátelé - Britové - bojovali proti úhlavnímu nepříteli Židů - nacistickému Německu. Situaci ilustruje výrok Davida ben Guriona ze září 1939: "Musíme pomáhat [britské] armádě, jako by nebyla žádná Bílá kniha a musíme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka." Židovské oddíly, včetně parašutistických výsadků v jižní Evropě, pak skutečně sehrály svoji roli v boji proti Ose. Za to po válce očekávali stejnou odměnu, kterou dostali po první světové válce Češi nebo Poláci - samostatnost. Když Britové nadále odmítali otevřít hranice pro statisíce lidí přeživších holokaust, vyhrotila se situace natolik, že raději předali celou záležitost OSN. V hlasování 29. listopadu 1947 byla Palestina rozdělena na izraelskou a arabskou část, Jeruzalém měl být mezinárodní zónou. Palestinští Arabové toto řešení nepřijali a okolní arabské státy (Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie a Libanon) daly jasně najevo, že na vyhlášení nezávislého židovského státu odpoví válkou. Přesto David ben Gurion 14. května 1948 oznámil rozhlasem vznik Státu Izrael. Jeho dějiny se nejlépe periodizují na velké izraelsko-arabské konflikty:

 

Válka za nezávislost

            Armády pěti zemí spolu s jednotkami palestinských Arabů skutečně ihned napadly Izrael. V červnu bylo za iniciativy OSN sjednáno měsíční příměří, které Židé využili k dramatickému posílení svých branných sil. Významnou roli sehrály dodávky zbraní z Československa, které vyčlenilo žatecké letiště speciálně pro tento účel. První stíhačku Messerschmidt dopravil do Izraele jeho současný prezident Ezer Weizman.

            Po obnovení bojů se rychle ukázala izraelská převaha - oproti plánu na rozdělení Izrael rozšířil své území o celou pětinu, především v Negevu. V první polovině roku 1949 byla uzavřena příměří s Egyptem, Libanonem, Jordánskem i Sýrií (Irák formálně zůstal ve válečném stavu s Izraelem dodnes). V květnu téhož roku se Izrael stal členem OSN.

 

Suezská krize

            V poválečných letech věřil Sovětský svaz v levicovou orientaci Izraele, a proto požehnal československým dodávkám. V padesátých letech, když bylo zřejmé, že se Izrael bude orientovat na USA, se tok zbraní obrátil a ČSR dodala zbraně za 320 milionů dolarů Egyptu, který vzápětí znárodnil Společnost Suezského průplavu a zablokoval Akabský záliv. Hlavní postižení - Anglie, Francie a Izrael - se na podzim 1956 spojili k diverzní akci a dočasně obsadili celý Sinajský poloostrov a Suez. Dlouhodobě byl omezen egyptský vliv v pásmu Gazy a především obnovena izraelská lodní doprava z Eilatu.

 

Šestidenní válka

            Egypt obnovil diplomatickou ofenzívu na jaře 1967. Nejdříve uzavřel Akabský záliv a potom i vojenský pakt s Jordánskem, Sýrií a Irákem. Izrael odpověděl preventivním útokem, který se za jediný týden proměnil v naprostý triumf. Byly obsazeny syrské Golanské výšiny, jordánský západní břeh, Sinajský poloostrov a především Staré město v Jeruzalémě se Zdí nářků, nejposvátnější židovské místo s nepopsatelným emotivním nábojem. Fotografie vrchního rabína Izraele, troubícího u Zdi nářků na šofar, oblétla celý svět. Vojenští velitelé jako Moše Dajan (který měl české předky), Jicchak Rabin nebo Ariel Šaron vesměs ovládali izraelskou politickou scénu až po nedávnou minulost a možná budou i v budoucnosti (Šaron vede největší pravicovou opoziční stranu Likud). Psychologický dopad byl dvousečný - Izraelci se museli vyrovnat s pozicí okupanta. Koncem roku byla schválena rezoluce OSN č.242, dodnes hlavní pramen arabských, především palestinských diplomatických nároků.

 

Válka na Jom-Kipur

            Arabské země se poučily. Egypt zanechal halasných projevů a okatých válečných příprav, Češi ho na ruský pokyn přezbrojili a pod novým prezidentem Sadatem neočekávaně zaútočil na největší židovský svátek -  Jom kipur neboli Den smíření, kdy je věřícím Židům zakázána veškerá činnost. Současně zaútočila i Sýrie a Izrael se ubránil pouze s krajním vypětím a za cenu značných ztrát. V protiofenzivě získal ztracená území zpět, jeho naprostá nepřipravenost a faktická hrozba naprosté anihilace však stála místo premiérku Goldu Meirovou i další politické a vojenské špičky. Izrael upadl do mezinárodní izolace a v rezoluci OSN z 10. listopadu 1975 byl označen za "rasistický režim v okupované Palestině." Částečný úspěch dovolil Sadatovi, aby po několika letech uzavřel mír s Izraelem. Stalo se tak za vydatné podpory amerického prezidenta Cartera v Camp Davidu 26. března 1979, za Izrael se podepsal premiér Begin, symbol nesmlouvavého boje proti Britům za mandátních časů.

           

 

Libanon

            Mír s Egyptem poskytl Beginovi příležitost věnovat se naplno severní hranici s Libanonem, přes kterou se infiltrovali vojáci Arafatem vedené OOP do Izraele, popřípadě ostřelovali vesnice na severu Galileje. V červnu vydal ministr obrany, proslulý válečník Ariel Šaron rozkaz k útoku a izraelská arrmáda postupně dorazila až k Bejrútu. Tisíce vojáků OOP byly evakuovány do sousedních arabských států, hlavní stan byl přeložen do Tuniska. Sílilo však izraelské pacifistické hnutí "Šalom achšav" (mír ihned), odpor Sýrií podporované sunnitské většiny i mezinárodní protesty proti okupaci části Libanonu, především poté, co letectvo podniklo kobercový nálet na Bejrút a proizraelské křesťanské milice povraždily tisíce Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Armáda se raději stáhla na jih Libanonu, kde zůstala až do roku 2000.

 

Palestinci

            Drtivá většina Arabů žijících v Palestině (na 600 tisíc) uprchla z území kontrolovaných Izraelem. Vznikly velké uprchlické tábory v pásmu Gazy, v Západním Jordánu a přilehlých státech, které se nesnažily o absorpci uprchlíků, naopak je používaly jako politickou zbraň proti Izraeli. Když Izrael v roce 1967 obsadil Západní břeh a Gazu, ocitla se většina z nich opět pod jeho kontrolou. Za dvacet let jich bylo v Gaze na půl milionu, na Západním břehu přes tři čtvrtě milionu. Jejich nespokojenost, přiživovaná Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a jinými fundamentalisticko-teroristickými organizacemi jako Hamás (hlavní sídlo v Gaze) nebo Hizballáh (operující z Libanonu), propukla koncem roku 1987 v masové povstání zvané intifáda (probuzení). Po několika vyčerpávajících letech došlo k oficiálním i tajným rozhovorům mezi zástupci obou stran a v roce 1993 uznal Izrael OOP za "představitele palestinského lidu". Na oplátku OOP uznala právo Izraele na existenci a vzdala se teroristických metod. Od následujícího roku jsou některá území postupně předávána pod palestinskou samosprávu, sporným bodem zůstává statut Jeruzaléma, jehož východní část si OOP nárokuje jako hlavní město budoucího palestinského státu, který má být vyhlášen "v nejbližších týdnech".

 

            Izrael v posledních letech uzavřel mír s Jordánskem (1994), stáhl se z pásma na jihu Libanonu (2000) a zahájil mírové rozhovory se Sýrií podle scénáře známého jako "území za mír". Jeho zahraniční politika se tradičně opírá o vyjednavačský potenciál USA a silnou židovskou lobby v této zemi. Současně vrcholí boj o uznání nezávislého Palestinského státu, který by měl podle tzv. „Cestovní mapy“ vzniknout v roce 2005.  Ovšem pokračující intifáda a demise 1. předsedy palestinské vlády Mahmúda Abbáse značně snižují šanci tohoto plánu na realizaci.