Akko
Avdat
Eilat

Golanské výšiny

Haifa

Jericho

 

Jeruzalém:

Jeruzalémské hradby
Chrámový pahorek

Arabská čtvrť

Arménská čtvrť
Křesťanská čtvrť
Židovská čtvrť

 

Akko

(také Akkon nebo francouzsky Acre) leží v severní části Haifského zálivu. Ve starověku bylo hraničním přístavem mezi Kanánem a Fénicií. Udrželo si značnou nezávislost až do doby Alexandra Makedonského, poté již sdílelo osud ostatní Syropalestiny.

            Akko je vyjímečně bohaté na památky z křižáckých tažení. "Ochránce svatého hrobu", edesský král Balduin  ho dobyl roku 1104 a křižáci zde vládli po dvě staletí. Z této doby se zachovala pevnost řádu Johanitů, jejíž refektář z roku 1148, zvaný krypta svatého Jana,  patří k nejranějším památkám gotické architektury. Z pevnosti templářů vede pozoruhodný, nově zpřístupněný tunel přes bývalou pisánskou čtvrť do přístavu. Z křižáckého špitálu udělali Turci později poštu ("el Bosta").

            Roku 1291 padlo Akko (jako poslední místo ve Svaté zemi) do rukou muslimů a znovu ožilo až v 18. století, kdy bylo masivně opevněno. Za Ahmeda al- Džazára byla roku 1781 postavena na místě křižácké katedrály Velká mešita, dominanta města a třetí největší mešita v Izraeli. 27. ramadánu tu vystavují tři vousy proroka Mohameda. Ze stejné doby jsou i turecké lázně, které dnes slouží jako historické muzeum s bohatými vojenskými sbírkami. Proslulé je pevnostní vězení, v kterém byl v 19. století vězněn Baháuláh, zakladatel baháismu. Proto je Akko hned po Haifě svatým místem baháistů. Později ho vystřídali významní židovští bojovníci za nezávislost, dnes je tu muzeum židovského odboje. Nicméně lze za jedno velké muzeum považovat celé město, které si uchovalo středověký ráz a arabský kolorit.

            Turistická kancelář je naproti vstupu do mešity, u brány křižáckého města (tel: 04-910 251).

 

Avdat

leží v Negevské poušti nedaleko kibucu Sde Boker, ve kterém je pohřben první ministerský předseda Izraele David Ben Gurion. Cesta z kibucu na Avdat míjí po 4 km Midrešet Ben Gurion, zařízení, kde se zkoumá a učí pouštní zemědělství. Avdat je jedním ze zářných příkladů. Toto pouštní město prosperovalo od dob Alexandra Makedonského až po jeho dobytí muslimy v sedmém století, dnes je vítaným zpestřením cesty do Eilatu a zároveň jednou z mála izraelských památek na Nabatejce, pouštní kočovníky, kteří vytlačili Edómce (či Idumejce) z oblasti na jih od Mrtvého moře a kolem přelomu letopočtu vytvořili prosperující říši, která zprostředkovávala obchod v širokém okolí. Památky Avdatu nejsou tak monumentální jako hlavní město Nabatejců Petra, zato dávají nahlédnout do každodenního života, vedeného za těch nejtvrdších pouštních podmínek. Z nabatejské doby se zachoval chrám, vojenský tábor, hrnčířská dílna, hrobky, římské lázně i veledůležitá cisterna na vodu s důmyslným přívodným systémem. Křesťanská bazilika je z 5. století. Kudy vedla obchodní cesta dál do Gazy dokládá Horvot Shivta (čti chorvot šivta) západně od Sde Boker (odbočit ze silnice 211). Půl kilometru od starověké lokality je farma starověkého zemědělství.

 

Eilat

- přístav a turistické centrum u pobřeží Akabského zálivu Rudého moře, nejjižnější bod Izraele. Zdejší přístav sloužil Izraeli už za vlády krále Šalamouna před třemi tisíci lety. Stát Izrael Eilat znovu získal za války o nezávislost v roce 1949. Otevření námořní cesty z Eilatu bylo jednou z příčin dvou izraelsko - arabských konfliktů z let 1956 a 1967, po kterých se Eilat bouřlivě rozvíjel až po dnešní turistické centrum se 37 000 obyvateli.

            Eilat má co nabídnout především milovníkům vodních sportů - potápění (včetně kursů pro začátečníky), vodní lyžování, windsurfing, plachtění, plavání s delfíny atd. Desítky moderních hotelů doplňují pestrou nabídku suchozemskými sporty: squash, ricochet, bowling, volejbal, basket, minigolf, jízda na kolech, koních nebo motorkách. Aerodium na Severní pláži simuluje volný pád - proud vzduchu udržuje člověka asi čtyři metry nad zemí.

            Samostatnou kapitolou je podmořský život. Voda Rudého moře je průzračná, s mimořádnou viditelností. Z unikátního podmořského akvária (vstup 16$), z lodí s průhlednou podlahou nebo z malých žlutých ponorek (50$ za 45 minut) je fascinující výhled na podmořskou faunu a flóru, bohatou na endemické druhy korálů a ryb.

               Eilat vykazuje ideální parametry celoročního letoviska: 354 slunečných a 8 deštivých dní v roce. Teplota vody kolísá mezi 21 až 25 stupni Celsia, denní teplota vzduchu od 21° v lednu po 39° v červenci.

            Nedaleko od Eilatu leží národní park Timna Valley, skalnatá, barvami hrající poušť s bizarními pískovcovými útvary, které lze navštívit nejen v džípech (půldenní safari za 32$), ale i na kolech, velbloudech nebo terénních čtyřkolkách. Nejznámější atrakce jsou "Šalamounovy sloupy", starověké měděné doly a chrám egyptské bohyně Hathor ze 14. století před n.l. Na skalách upoutají prastaré kresby a nápisy. V přilehlé přírodní rezervaci Hai Bar (čti chaj...) probíhá pozorování migrací tažných ptáků. Dalšími možnostmi je návštěva v tradičním beduínském stanu nebo prohlídka meteorického kráteru Machteš Ramon, který leží u Micpe Ramon na ploše 40 x 9 km. Populární jsou zájezdy přes nedaleké hranice - na západ do Egypta ke svaté Kateřině, nebo na východ do Jordánska k Petře (víc v oddílu doprava). 

            Široká škála ubytování zahrnuje luxusní hotely (např. Holiday Inn, King Solomon, Ambassador...), útulné hotýlky, apartmány i kempy. O noční život je bohatě postaráno.

            Turistická informační kancelář je na Arava Road naproti "New Tourist Center" (tel: 07-637 2111).

 

Golanské výšiny

            patřily ve starověku k Izraeli jen vyjímečně, v době jeho největšího rozmachu. Izraelská armáda je anektovala v šestidenní válce. Arabské obyvatelstvo uteklo, zůstali drúzové v několika vesnicích na úpatí nejvyšší hory Hermonu. Židé zde již založili přes třicet vesnic a kibuců, správním střediskem je Kacrin, jediné město Golan. Z celkové plochy 1.158 km2 zabírají 246 km2 přírodní rezervace. Připočteme-li vyšší polohu a dostatek vláhy, jsou Golany ideálním - a klidným - útočištěm před izraelským horkem. Kromě toho nabízejí sportovní vyžití v Izraeli ojedinělé - na Hermonu se od ledna do půlky dubna lyžuje ve výšce okolo dvou tisíc metrů, peřeje na řece Banias (Nahal Hermon) přejí stoupencům raftingu. Na východním pobřeží Tiberiadského jezera jsou podmínky pro vodní sporty a jízdu na koni. Po kopcích a údolích jsou rozesety památky na doby minulé - megalitické monumenty neznámého významu, zbytky řeckých vil, římských pevností, křižáckých hradů i syrských vojenských staveb.

 

Haifa

            je největší izraelský přístav a průmyslové i obchodní středisko severu země s 265.000 obyvateli. Získala na významu, když tu britové vybudovali přístav, který měl konkurovat francouzskému Bejrútu. Blízko přístavu je Eliášova jeskyně, kde se prorok schovával před hněvem krále Achaba. Od ní vede lanovka ke karmelitánskému klášteru (Eliáš je patronem karmelitánů) Stella Maris. Dnes to není Stella Maris, co zaujme při pohledu od moře, ale "konkurenční" Baháíský chrám z padesátých let se zářící zlatou kupolí. Obklopují ho perské zahrady, které pokračují nahoru na vrch Karmel tzv. "Mírovou zahradou". Nahoru vede z přístavu i jediné metro v Izraeli, nebo spíš podzemní lanovka. Končí blízko Haifského muzea s archeologckými nálezy ze severní Palestiny. Zajímavá jsou i Etnografické a Japonské muzeum, nebo muzeum chleba v přístavu. Námořní historii mapují Muzeum imigrace a plavby a Národní námořní muzeum na Allenby Street. Jižně od města je největší drúzský trh v Daliyat el Karmil.

 

Jericho

            leží na palestinském území, 35 km severovýchodně od Jeruzaléma, plných 250 metrů pod hladinou moře. Je pokládáno za nejstarší hrazené město na světě, Bible ho také nazývá Palmové město a proslavila ho příběhem o jeho dobytí Jozuou (6. kapitola). O nic humánější není ani příběh o jeho opětovném vybudování Chíelem Bételským, který obětoval jednoho syna při stavbě základů a druhého v bráně. Žádný div, že odjakživa lákalo nejlepší archeology své doby: byl to začátkem století Ernst Sellin, za britské správy John Garsteng a v padesátých letech Kathleen Kenyon. Jejích závěrů se obvykle - ne bez výhrad - používá. Lidé tu žili již v mladší době kamenné, nálezy dosvědčují jejich přechod k usedlé formě života, známý jako neolitická revoluce. Okolo roku 7000 před n.l. bylo Jericho obehnáno masivní hradbou, jejíž základ tvořila plošina s 9 metrů vysokou kulatou věží, kterou se vystupovalo nahoru. Obydlí byla okrouhlá, s otvorem nahoře - takový cihlový stan. Panoval tu kult mrtvých, jak dokládá lebkoviště, pojmenované podle nálezů lebek, kterým byly hlínou nebo sádrou doplněny nosy a některé individuální rysy.  Později ho osídlili Hyksósové, v 16. století před n.l. bylo zničeno egyptským vojskem, ve 14. století možná lidmi apiru, předchůdci hebrejů. Poté leželo několik století  troskách a biblickou zprávu o jeho dobytí chozením do kruhu nelze tedy brát doslova, spíš odráží náboženský rituál (nedaleko odsud bylo kultiště Gilgál, tj. kruh). Za proroků Elijáše a Elíši bylo sídlem prorocké školy, po Elíšovi se jmenuje zdejší vydatný pramen, který jerišskou oázu zásobuje 4.500 litry vody za minutu. Tyto nálezy byly učiněny na pahorku Tel Sultan. 2 km na jihozápad leží zbytky helénského Jericha, především palác Kypros, který Herodes Veliký vystavěl pro svoji matku a zimní palác, kde zemřel. Poutnické zprávy ukazují na čilý křesťanský cestovní ruch: kláštery, jeskyně, útulky i laury. Dnes sem poutníci jezdí na prohlídku pravoslavného kláštera Karantal, vytesaného do strmé skály, kde byl prý pokoušen Ježíš. Nahoru ke klášteru vede od roku 1999 lanovka, co tomu říkají mniši, není známo. Nad nimi, pohodlně na vrcholu skály, byl postaven jiný, františkánský klášter. Další vynikající památkou je orientální palác chalífy Hišáma, postavený a zničený zemětřesením v 8. století. Zachovaly se zbytky lázně, bazénu i mešity i krásné mozaiky. S nimi soutěží podlahová mozaika z nedávno objevené synagogy, která se datuje do 7. století.  Nedaleko odsud leží dnešní Jericho (arabsky al Arícha, tzn. vůně), které bylo až do 19. století malou vesnicí.

 

Jeruzalém

Jeruzalémské hradby

  LionGate_thumb.jpg 6.5K          
  
Jeruzalém byl často dobýván a bořen, opevňován a stavěn. Hradby stály v cestě už králi Davidovi, když útočil na jebúsejské město. Z biblických zpráv a archeologických sond se rekonstruuje rozsah Šalamounova opevnění z 10. století před n.l. i hradby, které dal po návratu z babylonského zajetí o pět set let později postavit Nehemjáš. Téměř po dalších pěti stech letech opevnil město vrchní jeruzalémský stavitel Herodes Veliký, ve druhém století císař Hadrián atd. Dnešní hradby dal postavit v 16. století sultán Sulejmán - a povedly se mu. Dokonce natolik, že nechal oba stavitele popravit, aby něco podobného nepostavili i někde jinde. Zlí jazykové naopak tvrdí, že to byl trest za to, že opomněli ohradit Davidovo město. Ať je to jakkoli, místo jejich posledního odpočinku se dodnes ukazuje u Jaffské brány.

   

        
Hradby jsou vysoké mezi 10 - 15 metry, široké 4-6 metrů. Jsou z větší části přístupné a je z nich kvalitní výhled na město i okolí. Obepínají staré město v délce čtyř kilometrů, mají 34 bašt a osm bran. Záludné jsou názvy bran - jedna brána může mít i tři - hebrejský, arabský a křesťanský.            Jaffská brána (hebrejsky šaar jafo) je nejčastějším startem výletů po hradbách. Vede z ní cesta nejen na Jaffu, ale i Hebron a protože v Hebronu je pochován Abraham, který byl přítelen božím, říkají jí Arabové brána přítele - "Bab el Khalil." Hned za ní je náměstí, kde bývali vítáni vzácní hosté. Kvůli jednomu z nich, německému císaři Vilému II. nechal sultán Abdulhamid prolomit o kus dál široký otvor, aby mohl projet i s kočárem. Moderní kočáry - auta - tudy jezdí i dnes a Jaffské bráně se vyhýbají, což z ní dělá příjemnou a hojně navštěvovanou pěší zónu.

            Severně od Jaffské je Nová brána (šaar chadaš), vybudovaná také Abdulhamidem v roce 1887. Arabský název je bab el jedid - brána milého. Vede do křesťanské čtvrti ke chrámu Svatého hrobu. V době rozděleného Jeruzaléma (1948-1967) byla uzavřena.  

GoldGate_thumb.jpg 6.4K

            Další branou je Damašská (šaar šechem), latinsky Porta Neapolitana. Je patrně nejvýstavnější ze všech, věčně v obležení arabských trhovců. Podle písemných pramenů stávala na jejím místě brána již za Heroda Agrippy. Arabové bráně říkají buď bab en nasr (brána vítězů) nebo bab el amud - sloupová brána - snad podle sloupy lemované římské ulice zvané Cardo Maximus, která tu vedla, nebo podle dochovaného sloupu z bývalé Hadriánovy brány. Zachoval se na něm obrázek Jeruzaléma ze šestého století. Dnešní podobu získala za Sulejmana roku 1537, jak hlásá nápis nad vchodem. Ve východní věži je staré točité schodiště a lis na olivový olej.

            Dál na východ stojí Herodova brána (hebrejsky šaar haprachim, arabsky bab ez zahra - obojí znamená brána květů). Název má po Herodovi Antipovi, který měl prý v její blízkosti palác. Tudy se do města dostali křižáčtí dobyvatelé první kruciáty ( v roce 1099).

            Za Herodovou branou zahýbají hradby do pravého úhlu a blíží se Štěpánská brána, pojmenovaná po svatém Štěpánovi, který jí byl veden na ukamenování. Arabský název je bab el Asbat (brána kmenů), ale křesťanští Arabové jí raději říkají bab siti Mirjam, poněvadž z ní vede cesta k hrobu Panny Marie. Hebrejský název šaar haarajot znamená "lví brána" a upomíná na legendu, podle které bylo Sulejmanovi ve snu nařízeno, aby město opevnil, nechce-li se stát obětí lvů. Na paměť zázračného snu hlídá její východní průčelí párek lvů.

            Nejlegendárnější z jeruzalémských bran je bezesporu Zlatá brána - vždyť také vede přímo na chrámový pahorek. Není těžké uhodnout, proč se tak jmenuje - stačí se na ni podívat v ranních slunečních paprscích. Židé jí říkají šaar harachamim, "brána milosrdenství". Arabové mají pojmenování pro oba oblouky, které ji tvoří- jeden je bab et tobeh (brána slitování) a druhý bab er rachme (brána milosrdenství). Jak že začíná korán ? "Ve jménu Boha milosrdného, slitovného..." Architektura bránu řadí do doby císaře Hadriána, tehdy byla jistě ještě o poznání vyšší, než bylo navýšeno její okolí. Za křižáckých dob byla otevírána jen dvakrát ročně - na Květnou neděli a Velký pátek, nedlouho poté byla úplně zazděna a před ní vznikl muslimský hřbitov. Snad jí jednou projde mesiáš...

        A view of the old city of Jerusalem from the Mount of Olives_thumb.jpg 3.6K    
 
Na jih od chrámového pahorku je Hnojná brána (šaar haašpot), které Arabové říkají bab el magharibe podle přistěhovalců ze severní Afriky - Maghribu, kteří se u ní usadili. Skutečně se tudy ještě za dob druhého chrámu vyvážel hnůj a jiné odpadky z města, později tu končila kolonáda Cardo Maximus, dnes je vhodnou cestou k chrámovému pahorku. Kvůli dopravě byla zvětšena v roce 1948.

            Siónská brána (šaar sion) spojuje arménskou čtvrť se Siónem. Na Sión se tradičně (mylně) klade hrob krále Davida, proto jí Arabové říkají bab en nabi Daoud - brána proroka Davida. V roce 1948 předali britové klíč od brány symbolicky nově založenému Izraeli.

Chrámový pahorek

            (arabsky Haram aš Šarif) je vyvýšené prostranství lichoběžníkového tvaru na východní straně starého města. Je obehnaný vlastními hradbami, které se na východní straně kryjí s hradbami města, vede na něj pět bran a je nejhmatatelnějším dokladem toho, že Jeruzalém vskutku je Svaté město. Tady měl Abraham obětovat svého syna Izáka (nakonec z toho sešlo), tady stával od Šalamounových dob první i druhý jeruzalémský chrám, ze zdejší skály se Mohamed vznesl do nebe. Na paměť této poslední události vyrostla dominanta celého města, pyšně si hovící uprostřed pahorku - mešita zvaná Skalní dóm. Postavil ji 5. umajovský chalífa Abd el Malik koncem 7. století na místě skromnější mešity Omara, dobyvatele Jeruzaléma. Její pozlacená střecha hlásí do daleka, že ukrývá třetí nejposvátnější místo islámu po Mekce a Medině. Jedinečné je její pozdně-středověké obložení barevnými kachly i osmiboký, středově souměrný půdorys, vyjímečný v celé arabské architektuře. Jmenuje se podle skály, kterou obestavila a z které se Mohamed i s věrným koněm Burakem odrazil na svoji nebeskou cestu. Skála ho chtěla následovat, ale archanděl Gabriel (arabsky Džibríl) ji zadržel. Dodnes je na skále patrný otisk Džibrílovy dlaně a Burakova kopyta (alespoň pravověrní muslimé ho vidí). Dóm je nádherně vyzdoben, největší vzácnost ale skrývá decentní dřevěná krabička - jsou to prorokovy vousy. Komicky se vedle Dómu vyjímá tzv. řetězová mešita, která vypadá jako jeho zmenšený model. Prý označuje místo, kde soudil moudrý Šalamoun. Svědci se při výslechu museli držet řetězů, které je případně usvědčily ze lži. Poněkud ve stínu Dómu leží mešita al Aqsa, "vzdálená". Byla postavena současně s Dómem na nejvzdálenějším místě, kde Prorok stanul a skromně má menší, pouze stříbrnou kupoli, zato úctyhodné parametry 80x50 metrů. Do dnešní podoby ji nechal přestavit  roku 1033 chalífa az Záhir, interiér je z 13. století, kdy se z ní podařilo vyhnat křesťanský rytířský řád. V roce 1951 v ní byl zavražděn jordánský král Abdulláh, praděd současného krále Abdulláha. Požár z roku 1969 zničil její kazatelnu z cedrového dřeva, nejlepší arabskou dřevořezbu. Přesto má co nabídnout, třeba skvělé koberce a lustry nebo sloup z carrarského mramoru - dar Mussoliniho. Hned vedle vchodu se dá sestoupit do tunelu, který vede k bráně Chulda (což příznačně znamená krtek) a je součástí Herodova systému chodeb, které pahorek protínají. Na straně k městu se vedle al Aqsa krčí Bílá mešita, na druhé straně je volný prostor, pod kterým se ukrývají tzv. Šalamounovy konírny na 88 sloupech. Postavil je ale až Herodes. Z různých menších staveb zaujme studna sultána Kajtbáje, za návštěvu rozhodně stojí muzeum islámského umění. Ostatně je v ceně vstupenky.

            Z pahorku je přes Kidrónské údolí výhled na Olivovou horu. Do dálky se táhnou staré nekropole, proslavené jsou hlavně do skal vytesané židovské hrobky, které vznikaly ve století okolo přelomu letopočtu a často nesou jména biblických postav. Střechu ve tvaru obráceného trychtýře má Abšalómův, špičatou Zacharijášův, s ním je vnitřně propojená vedlejší hrobka, která sice nese hebrejský nápis bnej Hezir - rod Hezir, přesto byla tradičně připisována Jakubu, bratru Páně.

Arabská čtvrť

            zabírá severovýchod starého města. Za prohlídku stojí její hlavní tepny, ulice el Wad a Khan ez Zait, které se rozbíhají od Damašské brány, se spoustou obchodů, za kterými vykukují stará domovní znamení, vchody a průčelí. Khan ez Zait tvoří hranici s křesťanskou čtvrtí a kopíruje průběh bývalé kolonády Cardo Maximus. Jak tehdy Jeruzalém vypadal, znázorňuje mozaika nalezená v jordánské Madabě, jejíž napodobenina je v Damašské bráně. K vidění je plno památek z mameluckého období, např. palác tatarské prinezny Tunšuq postavený 1382 a nejrůznější mauzolea. Ubytovna Ribat Bayram Jawish (16. století) má krásné průčelí z růžového mramoru, bílého vápence a černého čediče. U Štěpánské brány, vedle chrámového pahorku, je kostel svaté Anny, matky Panny Marie, který postavili křižáci 1142, po dobytí města Saladinem sloužil jako mešita a znovu křesťanský je až od minulého století. Vyhnul se přestavbám a je jedinečným dokladem křižácké architektury. U něj bývaly pozoruhodné lázně Bethesda, vytesané hluboko do kamenného podkladu. Dlouho se tápalo, proč je Janovo evangelium popisuje jako obklopené pěti sloupořadími, až důkladné vykopávky ukázaly, že je tvořil systém dvou vodních ploch, čtyři sloupořadí byla okolo nich a páté mezi nimi.

Arménská čtvrť

            Hned u Jaffské brány je jedna z dominant města, citadela s Davidovou věží (migdal david). Stojí na místě Herodovy pevnosti, která uchvátila křižáky, byla však přestavěna 1310, minaret je až ze 17. století. Slouží jako muzeum Jeruzaléma a večer jako bod, kde se třikrát týdně odehrává světelně-akustická show. Středem čtvrti je katedrála svatého Jakuba, založená v 11. století na místě, kde byl roku 44 popraven. Prohlédnout si ji lze pouze v čase bohoslužeb, které se konají denně kolem 15. hodiny. Hlavní oltář z cedrového dřeva je z roku 1721, v chóru uchovávají špalek, na kterém apoštola sťali. Zajímavá je Ečmiadzinská kaple, která vystavuje kameny ze svatých míst: Jordánu, Táboru, Sinaje. Nad domnělým domem velekněze Anáše stojí kaple, arménské muzeum je hned u vchodu ze Siónské brány. 

Křesťanská čtvrť

            je nalevo od Jaffské brány. Kromě chrámu Božího hrobu a zastavení křížové cesty jsou zajímavá sídla patriarchů křesťanských církví, pod názvem El Khanqova mešita se skrývá bývalý palác křižáckých patriarchů, dnešní podoba s minaretem je ovšem mladší, z roku 1418. Nejstarším kostelem města je řecko-ortodoxní svatý Jan Křtitel. Za moderním průčelím je interiér z 11. století a krypta v podstatě ze století šestého. Naopak Mauristan patří k nejmladším, postavili ho v historizujícím slohu němci na přelomu století.

Židovská čtvrť

       28_thumb.jpg 5.4K      
 
je v jižní části starého města, od ulice Bab es Silsíla ke hradbám. Jejím centrem je náměstí Hurva (čti Churva), kterou obklopují synagogy. Nejstarší z nich - Rambanova - je pojmenována po významném učenci a kabalistovi Moše ben Nachmanovi (1195-1270). Směrem ke Zdi nářků je kostel Panny Marie Němců, část širšího křižáckého centra. Obíhají ho schody k nejsvatějšímu místu židovského Jeruzaléma, Zdi nářků (hebrejsky Hakotel Hamaaravi). Je jediným zbytkem druhého chrámu, zbořeného Římany v roce 70. Kvádry ve spodních šesti řadách patří k opěrné hradbě, postavené Herodem. Není to moc, ale pozor - osmnáct stejných řad je pod zemí. Vyšší řady jsou z islámských časů a ty nejhořejší od britů. Zeď nářků se dostala do židovských rukou teprve za války roku 1967, kdy svět obletěl snímek vrchního rabína Gorena, troubícího před ní na šofar. Od té doby sem proudí židovští poutníci z Izraele i diaspory, aby se pomodlili, vykonali obřad bar micva (rituální dospělost) anebo zasunuli napsané prosby mezi kamenné bloky. Poslední doba byla bohatá na události - bouřlivé reakce vzbudil projekt tunelu i návštěva Jana Pavla II. Kdo dnes zatouží být "při tom", může navštívit nepřetržitý přímý přenos na http://aish.com/wallcam/.