Historie

 

no_060_sm.jpg 3.0KO původu praotců dnešních Norů není mnoho zpráv, neví se kdy přesně na území Norska přišli a kudy vedly jejich cesty. Jisté však je, že migrace probíhala i přes oblast Østfold, nacházející se na jihu Norska, v blízkosti dnešní hranice se Švédskem, o čemž svědčí  nálezy odpovídající nálezům ve Švédsku a Dánsku. Důsledkem tání ledovců v Evropě byla i změna životního stylu prvních obyvatel Norska, kteří se přestávají zaměřovat na lov a (i když s určitým zpožděním vůči zbytku Evropy) přecházejí k zemědělské činnosti. Nejvhodnější podmínky pro tuto změnu poskytovala jižní část Norska v oblasti Oslofjordu. Severní oblasti byly pochopitelně nadále domovem lovců a rybářů. Počátkem letopočtu se na území dnešního Norska rozkládala kmenová knížectví. K průlomu izolovanosti Norska od ostatní Evropy dochází v první polovině prvního tisíciletí, což dokládají nálezy bronzových nádob a zbraní z tohoto období.

8. století je obdobím, kdy Norsko začínají osídlovat Vikingové. Díky svým proslulým lodím a dobyvačné povaze budili  děs po celé západní Evropě. Byli nazýváni Normany, tedy lidmi ze severu. V roce 874 obsadili Island a roku 875 expandovali Vikingové do Irska. Obsadili i Grónsko a další ostrovy. Ke konci 8. století byla země sjednocena Haraldem I. Krásnovlasým, který po bitvě u Hafrsfjordu blízko Stavangeru (asi 872 n. l.) upevnil svou pozici jako vládce velké části země. Proces sjednocování tím však zdaleka nebyl ukončen. Roku 995 nastoupil na trůn Olav Trygvasson, který se nechal pokřtít. Byl zakladatelem Nidarosu (Trondheimu). Podporoval christianizaci Norska, která pokračovala za vlády Svatého Olafa (padl roku 1030 v bitvě u Stiklestadu). První biskupství vznikala před rokem 1100, arcibiskupství bylo zřízeno roku 1152 v Nidarosu.

Ve 13. stol. Norsko upevňuje svou moc na Orknejích, Shetlandách a Faerských ostrovech, zmocňuje se Grónska a Islandu. Za vlády krále Magnuse Håkonssona (1263-1280) byly nahrazeny zemské zákony celostátním zákoníkem. Byl to první celostátní zákoník v oblasti Skandinávie.  Roku 1319, po smrti krále Håkona Håkonsona V., který nezanechal mužského potomka a jehož dcera Ingebjørg byla provdána za švédského krále Magnuse Erikssona, byla obě království sjednocena. Jejich syn Håkon VI. (1340-1380) se oženil s dcerou dánského krále Margaretou, jejichž potomek Olaf IV. se stal dánským králem roku 1375 a nastoupil i na norský trůn po svém otci roku 1380. Tímto bylo Norsko spojeno s  Dánskem a tato unie přetrvala až do roku 1814.

no_061_sm.jpg 3.1KV roce 1349 se v Norsku šíří mor, který byl do Evropy zavlečen z Orientu janovskými loděmi. Morová nákaza postupovala Evropou od roku 1347 do roku 1351, kdy se přes sever Skandinávie dostala až do Ruska. Zastihla zbídačené a podvyživené Evropany, kteří byli již vyčerpáni obilnou krizí 14. století. Pokud jde o Norsko, její obětí byla polovina obyvatelstva, předznamenala úpadek země a období kulturní stagnace. V roce 1397 byla založena tzv. Kalmarská unie, jejímiž členy byly Dánsko, Norsko a Švédsko. Dominantní zemí unie bylo hospodářsky silné Dánsko. Švédsko vystupovalo proti nadvládě Dánska četnými povstáními. V roce 1524 byly vztahy mezi Dánskem a Švédskem upraveny ujednáním míru v Malmö, čímž bylo završeno zrušení unie. Norsko muselo setrvat v područí Dánska až do roku 1814, ačkoli se snahy o samostatnost projevily již v roce 1535 proti dánským povstáním za vlády Kristiána III, který zkonfiskoval půdu duchovenstva a provedl změny v organizaci církve. Povstání však bylo potlačeno a Norsku bylo odňato postavení království. Stává se vazalskou zemí Dánska, což je spojeno i s násilnou náboženskou reformací, která byla uvedena v platnost královským dekretem v roce 1537. Kristián III. rozpustil norský parlament a vláda byla nadále vykonávána dánskými královskými rádci.

V 16. a 17. století se Norsko začíná ekonomicky stabilizovat a překonává důsledky morové epidemie 14. století. Objevuje se městská buržoazie, která se zabývá převážně obchodem, roste norské obchodní loďstvo, vývoz ryb i obchod se dřevem. Počet obyvatelstva vzrostl během těchto dvou století 2,5  krát.

Konec 17. století a 18. století je charakteristické snahami Norska posílit své postavení v unii. Žádosti, směřující k ustavení instituce národní norské banky či norské univerzity, jsou však zamítnuty dánskou vládou ze strachu, že by tyto kroky směřovaly k větší autonomii Norska. Zřízení těchto institucí se stává symbolem vzrůstajícího národního sebeuvědomění. K naplnění této koncepce došlo až během Napoleonských válek. Dánsko a tedy i Norsko vystupovali jako spojenci Francie, což mělo za následek blokádu izolující Norsko od Dánska. Dánsko nemohlo nad Norskem vykonávat správu, životní úroveň v Norsku následkem izolovanosti klesala, a tak král Frederik VI. vyhověl žádosti o založení norské univerzity, která byla zřízena královským dekretem roku 1811.

Důsledkem porážky napoleonské Francie bylo Norsko v roce 1814 na základě Kielské mírové smlouvy ze 14. ledna připojeno ke Švédsku. Dánsko si však ponechalo území, která původně náležela Norsku - Grónsko, Island i Faerské ostrovy.  Vznik švédsko-norské unie byl však provázen komplikacemi. Touha Norska po samostatnosti nebyla ukojena příslibem Švédska, že země opět zaujme místo mezi nezávislými státy v unii se Švédskem, že bude mít svou ústavu, vlastní vládu a právo vybírat daně. 19. února se v Eidsvollu ( 70 km severně od Oslo) nechal dánský princ Kristián Federik prohlásit regentem a 10. dubna se zde sešlo shromáždění svolané za účelem vypracování ústavy. Toto shromáždění vyhlásilo ústavu a zvolilo Kristána norským králem dne 17. května. Tento den je dnes oslavován jako norský národní den. Švédové se však domáhali naplnění Kielské smlouvy. Diplomatická jednání se ukázala neúčelná, a tak Švédové přešli koncem června 1814 k vojenskému nátlaku. V srpnu byl konflikt ukončen dohodou podepsanou v Mossu na jihu Norska poblíž švédských hranic. Kristián se vzdal trůnu a opustil Norsko. Švédský král se zavázal, že bude respektovat norskou ústavu a norský parlament schválil vytvoření unie se Švédskem. Smlouva o unii byla podepsána roku 1815.

no_067_sm.jpg 3.6KObdobí švédsko - norské unie bylo provázeno snahou Norska získat rovnoprávné postavení ve svazku se Švédskem. Hospodářský rozvoj, charakteristický pro tehdejší Evropu, nastupuje od 30. let 19. století. Jsou instalovány telegrafní přístroje, zakládány první textilní továrny, zavedeny nové metody v zemědělství, atd. Současně se zvyšuje sociálně-národnostní napětí, které vyúsťuje v revoluci roku 1848. Po jejím potlačení následuje půl století postupných politických požadavků. Tím rozhodujícím bylo zřízení samostatných norských konzulárních úřadů, které bylo zákonem parlamentu schváleno v roce 1905. Švédský král však odepřel souhlas i přijetí rezignace norské vlády. Norský parlament se tedy chopil rázně iniciativy. Potvrdil vládu ve funkci a 17. května vyhlásil zrušení unie. Tím Norové pokládali unii za rozpuštěnou. Švédsko však požadovalo referendum, které se uskutečnilo v srpnu roku 1905. Pouze 184 osob hlasovalo pro zachování unie. Jednání, která následně proběhla v Karlstadu, byla završena konvencí o podmínkách mírového rozdělení unie z 26. září 1905.  

Norským králem byl parlamentem zvolen dánský princ Karel, zvaný Håkon VII., který byl v roce 1906 korunován v trondheimské katedrále. Vláda Christiana Michelsena za podpory norského obyvatelstva sledovala politiku neutrality. Tato tendence provázela Norsko během první poloviny 20. století, kdy bylo konfrontováno se dvěma světovými válkami. Pokaždé vyhlásilo neutralitu. Norské loďstvo však bylo oběma válkami citelně zasaženo. V první světové válce způsobili německé ponorky a miny ztrátu  téměř poloviny předválečné tonáže norského loďstva. Během druhé světové války, kdy neutrální postoj Norska nebyl respektován a v dubnu roku 1940 bylo napadeno Německem, dalo Norsko Spojencům k dispozici 1000 lodí. Norská vláda vyhlásila mobilizaci a Norsko vstoupilo do válečného stavu s Německem. Okupace Norska však byla završena během dvou měsíců. Norská královská rodina a vláda opustily 7. června norské území. Po celou dobu války vykonávala norská vláda své funkce v exilu ve Velké Británii. S kolaborací s Němci spojil své jméno Vidkun Quisling, který se stal v roce 1942 předsedou nacionální norské vlády. Po porážce Německa byl odsouzen k smrti a popraven. Určitou paralelou k českým Lidicím bylo vypálení norské obce Televåg blízko Bergenu jako odveta za smrt dvou příslušníků gestapa. Obyvatelé byli odvlečeni do koncentračních táborů. Král Håkon VII. se vrátil do Norska opět 7. června, avšak roku 1945. Během druhé světové války přišlo o život v boji či v koncentračních táborech 10 262 Norů.

Håkon VII., panoval až do roku 1957, kdy na trůn usedl Olav V.

Dříve než došlo k rozvoji průmyslu, bylo hospodářství země založeno na chovu dobytka, rybaření, zemědělství  a lesním hospodářství. Zemědělství je dnes značně dotováno, což je v zemi s krátkým létem nutností. Na sklonku šedesátých let byla objevena naleziště ropy a zemního plynu. Norsko, do té doby vnímané jako země rybářů a trolů, se stává druhým  největším vývozcem ropy na světě.

Norsko je svérázná země, která si cení své samostatnosti a nezávislosti. Projevem tohoto národního charakteru je i odmítnutí členství v Evropské unii v roce 1994. Poslední korunovace v Trondheimu proběhla v roce 1991. Králem je nyní Harald V., který se narodil v roce 1937. Jeho narození bylo pro Norsko velkou událostí - poprvé po 567 letech se narodil v Norsku princ a následník trůnu. Jako zákonodárný orgán vystupuje Storting - jednokomorový parlament s 165 poslanci a nádherným sídlem na Karls Johan gate v Oslo.



Historie v datech