Kultura, umění a literatura

 

Norskou kulturu vždy ovlivňovalo prostředí drsného a tmavého severu, jehož emocionalita i strohost se odráží v kulturním dědictví Norů. Mluvíme-li o kultuře Norska, nelze se omezovat pouze na hmotné statky umělecké hodnoty, ale  je nezbytné zmínit i objevování země ledovců a fjordů i přilehlých oblastí:

Tuto tradici založili Vikingové, kteří se pouštěli přes moře na svých dlouhých vznosných lodích a plavili se do Anglie, Irska, Skotska a Francie. Plundrovali evropské pobřeží a rozsévali hrůzu. Zakládali nová města jako např. Dublin v Irsku a čile obchodovali. Kolonizovali Island, jehož osídlování v roce 874 je spojeno se jménem Ingolfa Arnessona a s uprchlíky, kteří utíkali před režimem Haralda I. Krásnovlasého. Island se stal výchozím bodem pro kolonizaci Grónska, jehož objevení si připsal Erik Rudý, který se zde vylodil roku 983. Grónsko pak bylo osídleno přistěhovalci z Islandu a Norska. Jeho syn Leif Eriksson, který vyrostl pravděpodobně v Grónsku, podnikl okolo roku 1000 plavbu podél Labradoru jižně na Vinland (považovaný za dnešní Newfoundland). Tak je Vikingům přisuzováno objevení Ameriky půl tisíciletí před Kryštofem Kolumbem. O námořnických dovednostech Leifa kolují nepěkné zvěsti, které praví, že se do Ameriky dostal pouhým omylem, když se na své plavbě do Grónska odchýlil od kursu a náhodně tak dosáhl amerického pobřeží. Grónská sága však tuto pomluvu nepřipouští a popisuje Leifovu cestu do Ameriky jako záměrnou. Leif Eriksson přezimoval na Vinlandu a roku 1001 se prý vrátil zpět do Grónska. V roce 1964 prohlásil americký president Johnson 9. květen za den Leifa Erikssona na paměť příchodu prvního Evropana na půdu severoamerickou půdu.

Roku 1194 následovalo objevení Špicberků, norsky Svalbard, což v překledu znamená studené pobřeží.

V roce 1827 podnikl šestitýdenní výzkumnou expedici do oblasti Arktidy geolog B. M. Keilhau. Navštívil Medvědí ostrov a Špicberky. Od konce 18. století se v těchto končinách pohybují velrybářské lodě ze severního Norska (přes protesty ekologů i dnes). 1859 objevil Elling Carlsen skupinku ostrovů "Země krále Karla" a roku 1871 na severu Nové Země zbytky tábora Wilhelma Barentse z roku 1596.

no_001_sm.jpg 6.3KJméno Fridtjofa Nansena, norského polárníka, evokuje odolnost a houževnatost mužů ze severu. Se svým mužstvem přešel roku 1888 ve svých 27 letech Grónsko. V letech 1893-96 podnikl plavbu Severním ledovým oceánem se svou lodí "Fram" (v překladu "Kupředu"), jejíž technické předpoklady sám navrhl. Expedice 12 mužů opustila Oslo (tehdejší Christiánii) v červnu 1893 s proviantem na 6 let a palivem na 8 let. Během cesty se pokusil se psím spřežením dosáhnout severního pólu. Společně s Hjalmarem Johansenem však dosáhl 86º 14´ s.š. Potom musel vzhledem k nepříznivým okolnostem přerušit cestu. Strávil zimu v "Zemi Františka Josefa" a v srpnu 1896 se vrátil do Tromsø. V pohnuté době roku 1905, kdy vyvrcholily snahy Norska o získání samostatnosti, se Nansen angažoval v zahraniční politice. Osobně žádal dánského prince Karla, aby nastoupil na norský trůn.  Nansen nebyl jen polárníkem a oceánografem, ale zabýval se i otázkou uprchlíků. V roce 1922 získal Nobelovu cenu míru.

Roald Amundsen projel poprvé Severozápadním průjezdem v letech 1903-6 svou lodí "Gjoa". Získal k dispozici Nansenovu loď "Fram" a jako první dosáhl jižního pólu v prosinci 1911. Roku 1926 přeletěl vzducholodí "Norge" severní pól během svého letu ze Špicberků na Aljašku. Zemřel v roce 1928 během hledání nezvěstné vzducholodě přítele Umberta Nobila.

Norsko může být právem hrdé i na dalšího Nora, který se v tomto století pokusil o neuvěřitelné. Jde o slavnou Heyerdalovu plavbu na voru z balzového dřeva Kon-Tiki, který je dnes vystaven v muzeu v Oslo na Bygdøy. Tento etnograf a zoolog, pět mužů a jeden zelený papoušek podnikli v roce 1947 plavbu z Peru do Polynésie, aby se tak pokusili dokázat teorii o americkém původu polynézanů. Vynaložili nesmírnou energii, aby tato cesta mohla být uskutečněna. Získání kmenů balzového dřeva bylo jen jednou z tisíce překážek, které se jim nakonec podařilo zdolat a tak se po více než 3 měsících a 8 000 kilometrech vylodili na Polynézii (bohužel již bez papouška). Celá cesta měla velmi dobrodružný charakter a nelze jí upřít ani jistou romantiku, počínaje křtem stromů před pokácením podle polynézského zvyku, setkáním s domorodci a způsobem života na voru, kdy každý kmen se pohyboval jinak a přesto to byla celistvá paluba. Loď byla pokřtěna kokosovým mlékem a dostala jméno na počest praotce Inků - krále slunce Kon-Tiki. Plachta nesla jeho podobiznu vypracovanou podle předlohy v podobě sochy vytesané z červeného kamene na Tiahuanaco.

 

 

Literatura:

         Návštěva náčelníka Ottara z Malangenu (poblíž Tromsø) u anglického krále Alfréda Velikého v 9. století zanechala památku v podobě písemného záznamu vyprávění Ottara o dalekých severních oblastech - Nordkapu.

Sága o Erikovi Rudém praví, že roku 999 vstoupil do služeb Olafa Trygvassona a o rok později odcestoval do Grónska, aby tam šířil křesťanství.

Předmětem počátků norského písemnictví je zachycení ústně tradovaných mýtů oplývajících  hrdinskými činy a  norskými bohy. Známým je především mýtus Edda, sbírka písní z 9. - 12. století, které se dochovaly v rukopisu Codex regius (13. století). Součástí jsou například písně o Sigurdovi nebo písně o stvoření světa. Tzv. mladší Edda je dílem Snorriho Sturlussona, středověkého islandského básníka (zemřel 1241). Je obrazem severogermánské mytologie.

         Severská mytologie často opěvuje i místo padlých bojovníků a bohů, jímž je Valhala.

Námětem jsou také často trollové, zlomyslní a šerední obři nebo trpaslíci.

  no_019_sm.jpg 3.4K       
         
Známá středověká Draumkvede (Balada o snu), zřejmě ze 14. století, vypráví o cestě Olava Astesona do záhrobí, o posledním soudu. Dochovala se v nářečí kraje Telemark, ve kterém se dochovaly i jiné balady a písně.

         Lidová slovesnost Norů je pestrou paletou pohádek a pověstí, písní a básní, které tvoří jádro norské kultury a do  19. století byly předávány pouze ústně. Až v době romantismu se lidové slovesnosti začíná přisuzovat význam pramene vypovídající o duši národa. První sběrači lidových pohádek Peter Christian Asbjørnsen a Jørgen Moe se inspirovali dílem bratří Grimmů a ve 40. letech 19. století vycházejí první sešity pohádek. Sebrané pohádky vyšly poprvé v roce 1852.

Jinak však smýšlel dramatik a zakladatel norského divadla Ludvík Hollberg (1684-1754). Tento profesor na univerzitě v Kodani norského původu zatracoval lidovou slovesnost slovy, že se jedná pouze o bezcenné pohádky chův a tudíž by bylo lépe je zapomenout. Napsal na 30 komedií. Zabýval se i právem a historií. Jeho dramata hýří satirou a zesměšněním soudobé společnosti a morálky ( Pan Obrtlík, Jeppe z vršku...).

Pokud jde o literaturu zaměřenou na národ a selskou třídu, zde je neopominutelnou osobností nositel Nobelovy ceny za rok 1903 Bjørne Bjørnson (1823-1910). Tento aktivní politický činitel psal selské povídky, dramata v nichž kritizoval společnost i romány. Je nutné připomenout a vyzdvihnout jeho prosazování práv národů, kdy neponechal nepovšimnutou ani československou otázku v době Rakousko - Uherské monarchie.

Knut Pedersen, uměleckým jménem Knut Hamsun (1859-1952) je dalším norským prozaikem a dramatikem.  1888 román Hlad, slavný román Viktorie... V roce 1920 získal Nobelovu cenu za román Matka země. Přínos jeho tvorby je spatřován i v jeho básnickém díle, především ve sbírce Divoký chór, která byla vstupní branou moderní norské poezie.  V roce 1948 byl však odsouzen za spolupráci s fašisty, která mu vynesla opovržení norského národa.

Literární tvorba odrážející světovou literaturu byla zastoupena například Kinckem, Welhavenem, Kiellandem, či Heibergem. Nejvýraznější osobností byl však norský dramatik Henrik Ibsen (1828-1906), který prostřednictvím svého díla neúprosně kritizoval měšťanskou společnost, její přetvářku a podivnou morálku. Jeho dramatické dílo a divadelní aktivity mu zajistily nezpochybnitelné místo průkopníka  moderního divadla. Uveďme jen některé hry - Divoká kachna, Nora, Domov loutek..., které jsou prostoupeny šedí, bezvýchodností, nenaplněností lásky a konzervativností tehdejší společností. V letech 1857-1862 vedl norské divadlo v Oslo - tehdejší Kristiánii. 1867 Peer Gynt.

Meziválečnou literaturu reprezentuje u nás velmi známá norská prozaička Singrid Undsetová (1882-1949). Z jejích  historických románů musíme zmínit románovou trilogii Kristina Vavřincová, za kterou v roce 1928 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Některé scény z tohoto díla se odehrávají v  Nidarosdómu v Trondheimu.  

no_002_sm.jpg 3.4K

 

Malířství:

11. století  - pod vlivem křesťanství malba a sochařství s náboženskou tematikou. V době dánské nadvlády jen lidová tvorba. Dále uvádíme vzhledem k nedostatku prostoru jen některé výrazné osobnosti norského malířství.

Johan Christian Dahl (1788-1857) - norský krajinář, profesor na akademii v Drážďanech, zakladatel norské národní galerie.

Edvard Munch (1863-1944) - Emocionalita, která proudí z obrazů norského expresionisty Edvarda Muncha, zasáhne každého, kdo jen na chvíli upře svůj zrak na smutné barvy "nanesené" jeho smutnou duší. Úzkost, smutek, erotika a nálady smrti vyvěrají z jeho díla, odrážejícího výraz prostých individuálních emocí osob a situací, prolnutí citu, úzkosti a strachu.

Munch začal s malováním během svého studia architektury v roce 1882 pod vedením Christiana Krogha. V roce 1884 vystavuje svůj známý obraz "Morgen" (Ráno).

Roku 1892 byl pozván k vystavení svých děl v Berlíně. Tato výstava však vzbudila tolik nevole, že musela být uzavřena.

Za jeho hlavní dílo je považován cyklus 22 obrazů- "Freska života".

Jeho nejproslulejší prací je zmrazující obraz "Skrik" (Výkřik)

Vytvořil plakát pro představení Ibsenova Peera Gynta.

V roce 1908 se po letech depresí nervově zhroutil a strávil 8 měsíců na nervové klinice v Kodani. Po svém návratu se věnoval výzdobě auly univerzity v Oslo. Po první světové válce se uzavírá před světem a pohybuje se jen v úzké skupince přátel. Naprosto se oddává své práci. Před svou smrtí odkázal veškeré své dílo městu Oslo. Jedná se o 1 200 obrazů, 7. 500 kreseb, 18 000 grafik atd. Jeho díla jsou vystavena např. v Muzeu Edvarda Muncha a v Národní galerii v Oslo. Při procházce Frögnerovým parkem můžeme obdivovat fontánu, kterou též vyzdobil.

 

Hudba:

Edward Grieg (1843-1907) Je často poukazováno na to, že tento malý muž vysoký pouhých 1, 52 m byl velký svým dílem. Jeho hudba a písně nesou otisk ducha národního romantismu. Hojně užíval prvky lidové hudby. V roce 1858, v 15 letech, byl poslán na konzervatoř do Lipska. Zápal plic však přerušil na delší dobu jeho studium. Ve svých 24 letech se oženil se svou sestřenicí, jejíž matka se stavěla proti sňatku. Do dějin vešla svým neprozíravým výrokem: "Není ničím, nic nemá a píše hudbu, kterou nechce nikdo poslouchat". Roku 1868 složil svůj světoznámý klavírní koncert a moll. V roce 1869 napsal "25 písní a tanců", které věnoval houslistovi Ole Bullovi z Bergenu, na jehož doporučení kdysi odešel studovat do Lipska. Pokud jde o opery a symfonie, Grieg zkomponoval jednu nedokončenou operu a jednu symfonii. Vedle klavírního koncertu a moll je snad nejznámějším Griegovým dílem hudba k Ibsenovu Peeru Gyntovi, o niž ho Ibsen sám požádal, a která zaznamenala na premiéře v roce 1976 obrovský úspěch. Grieg byl také uznávaným dirigentem. Grieg však proslul nejen svou hudbou, ale i svými postoji. V době Dreyfussovy aféry zrušil v Paříži svůj koncert na protest proti nespravedlivému obvinění. Přerušil i svůj koncert pro krále Edwarda VII, protože se anglický panovník bavil se svými přáteli.

Pro nedostatek místa již zmíníme pouze autora norské hymny - Richarda Nordraaka.  

 

no_024_sm.jpg 2.8K