Stručné dějiny

              Z nejstarších dob osídlení území dnešního Rakouska se dodnes zachovaly četné archeologické nálezy. Nejvýznamnější a nejznámější z nich je Willendorfská Venuše, jejíž stáří je odhadováno na 20.000 let.

         Nejstaršími známými obyvateli území dnešního Rakouska byli příslušníci kmene Ilyrů, kteří v letech 1000-400 př.n.l. dosáhly celkem vysoké kulturní úrovně. Především z let 800-380 př.n.l. je dobře známá halštatská kultura, která je považována za hlavní období rozkvětu posledních stovek let. Kromě četných kovových nástrojů si tehdejší lidé začali osvojovat i umění obchodovat.

         Kolem roku 600 př.n.l. začali na území pronikat první výbojné keltské kmeny, které si postupně původní obyvatele zcela podmanily. Centrem tehdejšího dění byla západní část dnešního Rakouska. Do této doby je datována také první zmínka o existenci suverénního státního útvaru, království Noricum.

         Zcela novou etapou rakouských dějin bylo období římské nadvlády. Kolem roku 129 př.n.l. se totiž království Norricum stalo spojencem Říma. Ten je měl především chránit před stále sílícími útoky barbarských kmenů. Největšího tehdejšího rozkvětu dosáhlo dnešní Rakousko ve 2 stol., kdy byly položeny základy mnohých dnešních velkých měst. Kolem roku 300, kdy už počal úpadek římské říše, sem začalo pronikat křesťanství.

         Po roce 406 římské jednotky opouštějí pohraniční pevnosti, což uvolnilo cestu mnoha kmenům obsazujícím rozsáhlá území. Především to byli kmeny Vandalů, Kvádů a Hunů. V první polovině 6. století se podařilo část dnešního Rakouska ovládnout Langobardům, do západních oblastí stále silněji pronikali Bavoři. Významným státním celkem, který na území vznikl v 6. století, bylo slovanské knížectví Karantánie. Ta se rozprostírala na území dnešních Korutan, Slovinska, Štýrska a východní části Tyrolska. V roce 788 se naplno projevila síla Bavorů, když se jim podařilo podmanit právě území Karantánie a připojit je k francké říši Karla Velikého. Ten vedl v letech 761-796 tažení proti Avarům a dokázal obsadit část východních Alp. Ve stejné době mezi řekami Enží, Rábou a Drávou vznikla tzv. Východní marka (Ostmark). Z jejího pojmenování časem vznikl název Ostarichi, který dal později jméno celému státnímu útvaru.

         Četné sváry s Maďary se definitivně podařilo ukončit až v roce 995 Otovi I. Velikému po bitvě na Lešském poli. Od té doby byl systematicky budován první feudální stát na území dnešního Rakouska. V roce 976 navíc francký král udělil rodu Babenberků, kteří území spravovali, Východní marku lénem a současně prohlásil území markrabstvím.

         Rakousko v té době tvořili dnešní Dolní Rakousy a Štýrsko. V první polovině 11. století bylo ke zmíněnému státnímu celku navíc připojeno Moravské pole. V roce 1156 byla Východní marka, do té doby zcela závislá na Bavorsku, povýšena císařem Fridrichem I. Barbarossou na dědičné vévodství. To bylo později potvrzeno tzv. Privilegiem minus, kterým byla Východní marce zajištěna samostatnost v rámci Svaté říše národa německého. V celé zemi tou dobou vzkvétala řemesla a obchod, rozvíjela se těžba nerostných surovin (především zlata, stříbra a soli).

         Na začátku 13. století vládl ve Východní marce, již nesmírně mocném státním celku, Fridrich II. Bojovný. Tomu byla zřejmá silná pozice rodu Přemyslovců v celé Evropě, a proto s nimi sjednal nástupnickou dohodu. Fridrichovi snahy o další povznesení státu ukončila v roce 1246 další válka s Maďary, v níž padl. Podle nástupnické dohody připadlo území Rakouska Přemyslovcům.

         Zásadní obrat ve vývoji Rakouska nastal roku 1273, kdy byl německým králem zvolen Rudolf I. Habsburský. Ten vzápětí vyzval Přemysla Otakara II. k navrácení Rakouska, Štýrska, Korutan a Kraňska. Byl však odmítnut, což roku 1278 vyústilo v bitvu u Suchých Krut na Moravském poli, v níž český král padl. Rakousko tak připadlo Habsburkům. V roce 1298 udělil Albrecht I. rakouské země všem svým synům a stanovil celé léno jednou pro vždy nedělitelným. Vládnout zde měl nejstarší mužský příslušník rodu.

         Významnou se pro další vývoj Rakouska stala vláda Rudolfa IV. Ten mimo jiné r. 1365 založil ve Vídni univerzitu. V roce 1379 znovu došlo k rozdělení Rakouska. Horní a Dolní Rakousy získala albrechtská větev, zbytek území leopoldská. V r. 1453 je rakouské vévodství povýšeno na arcivévodství. K opětovnému spojení rakouských zemí došlo roku 1457, kdy leopoldská větev zdědila Horní a Dolní Rakousy. Dramatickým bylo období, kdy císař Fridrich III. vedl válku s uherským vládcem Matyášem Korvínem (1479-90). Tomu se dokonce podařilo Rakousko dobýt a na čas se usadil ve Vídni.

         Na další rozvoj Rakouska měla značný vliv vláda císaře Maxmiliána I. (1493-1519). Došlo tehdy ke značné centralizaci správy země a byly uzavřeny důležité dohody s Jagellonci, kteří tou dobou vládli v Českém a Uherském království. (např. dohody o nástupnictví a spřízněnosti). Za vlády Karla V. byly sepsány dohody ve Wormsu a Bruselu. Jimi Karel přenechal Rakousko svému mladšímu bratru Ferdinandovi. Tím došlo k rozdělení habsburského rodu na větev španělskou a rakouskou. Roku 1521 se Ferdinand I. oženil s Annou Jagellonskou. Proto o pět let později, kdy byl v bitvě u Moháče zabit Annin bratr Ludvík, české království spadlo pod vládu Habsburků.

         Druhá polovina 16. století se v celé Evropě nesla v duchu neustálých válek s Turky. Na pořadu byla dále třicetiletá válka. Ta začala odporem proti Ferdinandovi II. v Čechách. Zde byl sice odpor stavů definitivně potlačen roku 1620 bitvou na Bílé hoře, nicméně spor přerostl přes hranice a zachvátil velkou část Evropy. Po třiceti letech urputných bojů byl roku 1648 uzavřen Vestfálský mír. Ten znamenal pro Habsburky ohromné upevnění moci, čehož samozřejmě využili k zahájení mohutných protireformačních akcí.

         Druhá polovina 17. století byla opět poznamenána mnoha urputnými bitvami s Turky. Ti znovu vpadli do Evropy roku 1664. Byli sice odraženi, ale rychle se vzpamatovali a již roku 1682 se jim podařilo dobýt celé Uhry a rychle postupovali na Vídeň. Zde mnoho měsíců dvacet tisíc obránců vcelku úspěšně vzdorovalo značné přesile až přišla pomoc polského krále Jana III. Sobieského. Turecké nebezpečí bylo na čas zažehnáno, ale vyhrotila se vnitrostátní situace. Vymřela totiž španělská větev Habsburků a začala válka o tzv. Španělské dědictví.

         Za vlády Marie Terezie začalo období mnoha reforem, došlo k vytvoření jednotného správního řízení státu. Její syn, Josef II. za pouhých deset let své vlády stihl provést četné další reformy. Konec 18. století ale znamenal opět další posilování absolutistické moci. Během vlády Františka II. (1792-1806) byl například pro potírání revolučních a pokrokových myšlenek zřízen dvorský policejní soud.

Roku 1797 poprvé překročil hranice Rakouska Napoleon I. Bonaparte. Následné napoleonské války znamenaly pro Rakousko ztrátu Tyrolska a Vorarlberska ve prospěch Bavorska, Benátska ve prospěch Italského království. Spory s Napoleonem se pokusil vyřešit František II. šalamounsky – provdal za něho svou dceru, Marii Luisu (1810). Války na nějakou dobu ustaly, ale Rakousko stálo před hospodářskou krizí. K bankrotu došlo roku 1811. Situaci měla řešit tzv. svatá aliance, politické uskupení Rakouska, Pruska a Ruska.

         První polovina 19. století, provázená průmyslovou revolucí, vyvrcholila revolučními bouřemi r. 1848, kdy se lid vzepřel nesnesitelné absolutistické vládě kancléře Metternicha. Ten byl odvolán, na trůně se usadil František Josef I. Ani jemu se nepodařilo řešit neklidnou situaci. V březnu r. 1849 byla vyhlášena druhá, tzv. oktrojovaná ústava a o pár dní později dokonce rozehnán říšský sněm. Posléze nastala doba Bachova absolutismu, ve srovnání s nímž bylo období Metternichovy vlády milou záležitostí. Veškeré pokrokové myšlenky, všechny vymoženosti minulých let, vzaly za své. Roku 1867 došlo v důsledku tzv. rakousko-uherského vyrovnání ke vzniku dualistického státu.

         Poslední válečné události však vyústily do situace, s níž se habsburský dvůr nehodlal smířit. Vznikl tzv. spolek tří císařů – Rakouska, Německa a Ruska. Rusko se však brzy začalo projevovat jako nespolehlivý partner a docházelo k častým názorovým střetům a konfliktům. Proto rakouský císař začal hledat nové spojence. V roce 1882 vznikl tzv. Trojspolek, který sdružoval Rakousko-Uhersko, Německo a Itálii. Celá evropská politická situace se tou dobou značně vyhraňovala a začínalo být jasné, že neodvratně spěje do velkého válečné konfliktu. Roku 1908 byla anektována Bosna a Hercegovina, v letech 1912-13 následovaly balkánské války. Spouštěcím momentem celého válečného konfliktu se stal sarajevský atentát na následníka trůnu Ferdinanda d’Este. První světová válka značně zamíchala politickou scénou starého kontinentu a bylo jasné, že se blíží definitivní konec celé monarchie. Vláda se ještě pokusila rozpad odvrátit zavedením federativního uspořádání, ale ani to se většině národů příliš nelíbilo. 28.10.1918 bylo v Praze vyhlášeno samostatné Československo, 31.10. se potom spojili Chorvaté, Srbové a Slovinci v království SHS. Ve stejný den císař abdikoval.

         12.11.1919 byla vyhlášena Německá republika Rakousko (Republik Deutsch-Ôsterreich). Kromě k ní připojených Jižních Tyrol měly být podle rakouských požadavků součástí i německé oblasti Československa (např. část Brněnska, Olomoucka a Jihlavska). K takovémuto přeuspořádání však již nedošlo a nový česko-rakouský vztah byl stvrzen mírovou smlouvou ze Saint Germain 21.10.1919. Tou se Rakousko definitivně zřeklo územních požadavků vůči Čechům a současně změnilo svůj oficiální název na Rakouskou republiku.

         Válka sice skončila, ale její následky doznívaly velmi pozvolna a dlouho. Nově vzniklý stát se octnul v politické izolaci. Byly uzavřeny hranice, omezen dovoz surovin, což způsobilo hlubokou hospodářskou krizi. Koncem 20. let se již v zemi velmi silně projevovaly fašistické tendence. Ty byly ještě umocněny světovou hospodářskou krizí, která se nevyhnula ani Rakousku. Dlouhé politicky neklidné období vyvrcholilo pokusem o fašistický puč (Heimwehr). Roku 1933 byla rozpuštěna Národní rada a k moci se dostal kancléř E. Dollfuss. Ten brzy po svém nástupu zrušil platnost dosavadní ústavy. Krom toho zakázal dělnické spolky a sociálně demokratickou stranu. Vývoj dospěl až na pokraj občanské války v celé zemi – rok 1934.

         Sousední fašistické německo vyvíjelo na Rakousko stále silnější tlak. V zemi sílilo nacionálně socialistické hnutí. V červenci 1934 byl zavražděn Dollfuss. Jeho funkce se ujal Kurt Schuschnigg, který se ještě zoufale snažil zachránit rakouskou samostatnost. 11. a 12. března 1938 do Rakouska vstoupily německé jednotky a bylo vyhlášeno tzv. přivtělení (Anschluss) Rakouska do Německé říše.

         Rakousko bylo na konci války - roku 1945 - osvobozeno třemi armádami – z jihu britskou, ze západu americkou a z východu sovětskou. Prozatímní vláda byla vytvořena pod taktovkou dr. Karla Rennera již v dubnu 1944, kdy se ještě na některých místech v zemi bojovalo. Prvními kroky pochopitelně bylo obnovení platnosti ústavy z roku 1920 a vytvoření hranic totožných se stavem z roku 1937. Roku 1945 bylo Rakousko pod dohledem Spojenecké komise rozděleno na čtyři zóny – sovětskou, britskou, americkou a francouzskou. Nedlouhou poté proběhly volby do Národní rady, v nichž zvítězila Rakouská lidová strana. Prezidentem byl jednohlasně zvolen Karel Renner, spolkovým kancléřem pak Leopold Figl. Roku 1948 byl přijat Marschallův plán, který velkou měrou přispěl k poměrně rychlé hospodářské stabilizaci Rakouska. Umožňoval především značné zahraniční investice v zemi a tím i rychlou obnovu podniků. Velmi prospěšným se ukázal být i Evropský program obnovy.

         Teprve až roku 1955 byla na vídeňském zámku Belvedere podepsána Státní smlouva o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska. Tím byly dovršeny desetileté snahy Rakouska o opětovné získání plné suverenity. Nedlouho po podpisu smlouvy opustila spojenecká vojska území země. Národní rada v říjnu téhož roku přijala zákon o trvalé neutralitě.

         V současné době je Rakousko nezávislým, neutrálním státem, který udržuje velmi dobré zahraničně-politické styky nejen se všemi svými sousedy. Drobným vykolejením z tohoto rovnovážného stavu je pouze nedávné vstoupení nacionální strany pana Haidera do rakouské koaliční vlády. To pochopitelně vyvolalo značné zděšení a nevoli v Evropě a Rakousko se tak ocitlo na krátký čas v politické a hospodářské izolaci. Současným problémem se jeví nesouhlas rakouského obyvatelstva se spuštěním atomové elektrárny Temelín. Nicméně v dlouhodobém časovém horizontu asi tato epizoda nebude mít přílišného významu ve vztahu k České republice.