Kultura - Výtvarné umění

 
Nejstarší období

         Nejstarší dochované umělecké památky nalezené na území dnešního Rakouska pocházejí z vykopávek provedených u Willendorfu (oblast Wachau-Waldviertel), kde byla mimo jiné nalezena známá Willendorfská Venuše. Další významnou kulturou, která ovlivnila pozdější vývoj umění a především po sobě zanechala četná svědectví, byla kultura halštatská, pojmenovaná nečekaně podle města Hallstattu, kde převážně působila a kde byla učiněna většina významných nálezů z té doby. Jedná se o umělecké pozůstatky z pozdní doby železné a bronzové. V současné době je právě v Hallstattu muzeum, kde je uložena převážná část vykopávek. Další byly přemístěny do muzea ve Vídni. Velké množství kulturních památek po sobě zanechaly především keltské kmeny, ale i Slované. Velmi významné jsou také nálezy pocházející z období římského. Především se jedná o celá města jako Vídeň nebo Salcburk.

         Nové umělecké prvky se začínají projevovat s nástupem Křesťanství. Kromě mnoha kostelů se stavěly především velké klášterní komplexy, které se současně staly centrem tehdejší vzdělanosti a šíření nové víry.

Románský sloh

         V zásadě lze říci, že románský sloh se šířil na území dnešního Rakouska ze dvou směrů. Korutany, Štýrsko a Salcbursko spadaly pod vliv umělecké tvorby na území jižně od Rakouska. Horní a Dolní Rakousy přejímaly spíše prvky cisterciáckého řádu, který se po Evropě šířil z Francie.

         Z církevních staveb v této době vznikaly především baziliky ukončené půlkruhovými apsidami (Gurk, Millstatt, Seckau). Přímo pod kněžištěm byla zpravidla krypta, průčelí dominovaly mohutné věže. Typickým doplňkem všech velkých kostelů a klášterů byly křížové chodby. Z církevních staveb je nutné zmínit ještě charakteristické hřbitovní kaple, z nichž nejznámější najdeme v Tullnu či Hartbergu.

         Pro románské malířství a sochařství jsou typické zdobené portály a fresky, částečně dochované v mnoha kostelech a klášterech. Uznávanou prací je například křeslo kláštera Nonnenbergu či tzv. Verdunský oltář v Klosterneubergu. Z nástěnných maleb jsou potom nejznámější pozůstatky fresek v gurckém kostele. Na velmi dobré úrovni byla v té době i knižní malba, což dokazuje např. bible z kláštera v Admontu či antifonář z kláštera sv. Petra.

Gotika

         Na území Rakouska pronikla gotika především z Francie a Německa. Největším centrem rakouské gotiky je klášter Heiligenkreuz. Později tuto roli převzala Vídeň, kde bylo postaveno nespočet pozoruhodných sakrálních staveb, mezi nimiž jsou nejvýznamnější katedrála sv. Štěpána, na níž se pracovalo několik staletí, podobně jako na naší katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Stranou v období gotiky nezůstávala ani šlechta či měšťanstvo. Domy ve Steyru, hrad Gozzoburg či tzv. Goldenes Dachl jsou dodnes důkazem stavitelského umu tehdejších mistrů. Částečně se, především v době největšího rozkvětu slohu, projevuje i vliv české gotiky.

         Gotické malířství a sochařství vzkvétalo především ve Vídni a Salcburku (zde pod vlivem umění v Čechách převládala forma tzv. krásných madon). Stovky dochovaných dřevěných a kamenných soch v mnoha kostelech svědčí o zdatnosti tehdejších sochařů. Dochovalo se také asi 200 křídlových oltářů z té doby. Deskové malířství bylo ve 14. století jednoznačně pod vlivem umění přicházející sem z Čech. Později tvorbu ovlivňuje i tzv. podunajská škola, čehož důkazy najdeme především v dílech uložených dnes se Zwettlu a v Melku.

Renesance

         Tento umělecký směr se na území Rakouska začal rozvíjet za vlády Maxmiliána I., který velkoryse zval do své země umělce, ale i učence doslova z celého světa. Nejdříve se nový směr začal uplatňovat v malířství a sochařství. Zdařilým raně renesančním dílem je náhrobek právě císaře Maxmiliána I. ve dvorním kostele v Innsbrucku.

         Oproti tomu v architektuře se renesanční tvorba neuplatnila ani zdaleka tak výrazně jako dřívější gotická. To bylo umocněno ještě skutečností, že se stavěly především světské stavby. Krásnými jsou například dochované měšťanské domy, zdobené často sgrafity (Innsbruck, Schwaz, Eggenbburg, Linec a další). Skvostem mezi renesančními zámky je Schallaburg nedaleko Melku. Další známé jsou Porcia, Rossenburg nebo některé v Dolních i Horních Rakousech.

         Až v období pozdní renesance a následném období manýrismu se začaly některé architektonické, typicky renesanční prvky objevovat i na církevních stavbách (např. kostel v Salcburku či dvorní chrám v Innsbrucku).

Baroko, rokoko

          V tomto období zaznamenalo umění všeobecně velkého rozkvětu. Především vznikaly sakrální stavby budované vzkvétajícími řády, jež výrazně upevnily svou moc v rekatolizačním úsilí. Mnoho stavitelů, tou dobou působících v Rakousku, čerpalo zkušenosti především v Itálii. Nejznámější z nich byl asi J.B. Fischer (1656-1723), tvůrce kolegiálního kostela v Salcburku. Ve Vídni se podepsal pod část zámku Schönbrunn, zimní palác Evžena Savojského nebo kostel sv. Karla Boromejského. Další známou stavitelskou osobností té doby byl Johann Lucas von Hildebrandt (1668-1745). Z jeho výtvorů je asi nejproslulejší zámek Belvedere ve Vídni, klášter Göttweig, zámek Mirabell v Salcburku a řada dalších architektonických skvostů.

         Souběžně s architekturou se samozřejmě rozvíjelo i sochařství, malířství a také umělecká řemesla. Asi nejvýznamnějším barokním sochařem tehdejšího Rakouska byl G.R. Donner (1693-1741), jehož předním dílem je kašna na Novém trhu ve Vídni. Mezi malíři vynikli především J.M. Rottmayr, Daniel Gran (fresky v Klosterneuburgu Lilienfeldu) a hlavně Anton Maulbertsch (tvůrce chrámových obrazů ve Vídni a Innsbrucku). Za velkou osobnost byl již za doby svého života považován J.M. Schmidt, zvaný Kremser (Kremžský). Jeho obrazy lze nalézt především v Dolních Rakousích.

         Složitěji se v Rakousku prosazovalo Rokoko, které sem dorazilo z Bavorska. Nejvýznamnějšími rokokovými stavbami jsou kláštery Wilhering a Engelhartszell a řada měšťanských domů (Leoben, Wels, Steyr). Interiéry ve stylu rokoka je možné shlédnout na zámku Schönbrunn.

Klasicismus

          Klasicismus znamenal v rakouském umění především slohově velmi konzervativní období. Typickými prvky tehdejší architektury byla vysoká průčelí dělená sloupovím. Mezi přední stavitele patří Ferdinand von Hohenberger a Peter Nobile (stavby např. vídeňského Burgu). Z dalších klasicistních staveb si zaslouží zmínění tzv. Theseův chrám, Všeobecná nemocnice, Skotský klášter, mincovní úřad a mnoho dalších především vídeňských staveb. Ze sochařů se nejvíce proslavil Franz Anton Zauner, tvůrce pomníku Josefa II. před Národní knihovnou.

Biedermeier

         Tento velmi svérázný až výstřední sloh se až na několik málo výjimek uplatňoval především jako sloh interiérový. Z těchto výjimek je třeba zmínit některé stavby hlavního představitele Josefa Körnhäusla – Husarský chrám v Mödlingu a lázeňské budovy v Baden bei Wien. Oproti předešlým uměleckým slohům, biedermeier našel živnou půdu zejména mezi měšťanstvem. Z malířů je třeba zmínit Josefa Führicha, Moritze Schwinda a Leopolda Kupelwiesera. Evropsky uznávanými malíři 19. století se staly hlavně Moritz Michael Daffinger, Jacob a Rudolf von Alt, Friedrich von Amerling a trojice malířů Fernkorn, Zumbusch a Tilgner, kteří inklinovali spíše k  impresionismu.

Historismus

         Historismus značnou měrou poznamenal podobu Vídně, ale i dalších velkých rakouských měst. Především za vlády Františka Josefa I. přijížděli do Vídně věhlasní architekti, projektanti a stavitelé z celé Evropy, aby zanechali svůj umělecký rukopis na nově založené okružní třídě. Byli mezi nimi například H. Ferstel (Národní galerie, Votivní kostel), Eduard van der Nüll (opera), Theophil Hansen (Parlament a burza), Karl von Hasenauer (Dvorní divadlo, nové budovy Holburgu) a Friedrich Schmidt (radnice). V jisté míře se styl uplatnil i v malířství (Hans Makart, Emil Jakob Schindler a další).

Secese (Jugendstil)

         Na sklonku 19. století se v Rakousku začala prosazovat secese (zde nazývaná Jugendstil). Zástupci byli malíř Gustav Klimt, stavitel J.M. Olbrich a jevištní výtvarník Alfred Roller. Další architekt, Otto Wagner, sice vyšel ze secese, ale nakonec vytvořil svébytný umělecký styl – Nutzstil. Ten se stal v Rakousku dominantním po skončení I. světové válka. Pokračovateli tohoto uměleckého směru se později stali stavitelé jako Max Fabiani, tvůrce divadla Urania , nebo slovinský Josip Plečnik. Z představitelů moderní architektury je možné uvést Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose, který působil i v Praze. Stavitel Clemens Holzmeister proslul jako první tvůrce sídlišť.

Moderní malířství a sochařství

         Ve vývoji rakouského malířství téměř chybí období impresionismu. Naproti tomu rakouský expresionismus je zastoupen dvěma asi vůbec nejvýznamnějšími umělci té doby, Oscarem Kokoschkou a Alfrédem Kubínem. Z kubistů lze jmenovat například A. Wickenburga. Po II. světové válce vznikl nový styl, nazývaný Informel (1945-53), jehož hlavními představiteli byl Oswald Oberhuber či Marie Lassnigová. Nejosobitějšími abstraktními malíři byli Gustav Beck, Fritz Riedl a Franz Hundertwasser.

Hudba

         Prvními náznaky rodící se rakouské hudební tradice byly již ve 12. století klášterní liturgické zpěvy a na hradech působící minesengři. V 15. století byl potom nesmírně populární vícehlasý zpěv, ve Vídni, Innsbrucku a Grazu vznikly dvorské kapely, v nichž působila i řada zahraničních hudebníků. Pro vystupování na dvorních mších byl na císařském dvoře zřízen sbor. V 17. století se do celé Evropy výrazně prosazuje italská opera. Ve Vídni byla jako první uvedena opera Zlaté jablko (Il pomo d’oro) Marca Antonia Cestiho.

         V 18. století se výrazněji prosazovala skupina skladatelů kolem Leopolda Mozarta (otec W.A. Mozarta). Císař Josef II. navíc založil národní zpěvohru, která měla být konkurencí italské opeře. Mezi přední skladatele patřil především Joseph Haydn, rodák z Rohrau. Za svůj život dal vzniknout přes 100 symfoniím, 24 operám a mnoha sákrálním a komorním dílům. Nejvýznamnějším mužem rakouské vážné hudby vůbec byl Wolfgang Amadeus Mozart, pocházející ze Salcburku. Proslavil se především svými četnými symfoniemi, operami, koncerty a komorními díly. Některá jeho díla měla premiéru v Čechách (např. Don Giovanni), což dokazuje Mozartův vřelý vztah k našim zemím. Třetí velkou osobností byl Ludwig van Beethoven, tvůrce devíti symfonií, opery Fidelio a mnoha koncertů.

         Významnými osobnostmi rakouské klasické hudby 19. století byli především Franz Schubert, Johannes Brahms a Anton Bruckner, na přelomu století pak především Hugo Wolf a český rodák Gustav Mahler.

         Pro rozvoj hudby mělo velký význam otevření nové operní budovy v r. 1869. Zde mimo jiných slavných osobností vystoupil i Giuseppe Verdi, když zde dirigoval svou Aidu a Requiem. Rakousko je také pokládáno za zemi, která dala světu operetu. Za jejího tvůrce bývá považován Josef Lanner (1801-1843), který se proslavil především skládáním krásných valčíků. Právě u něho působil ve smyčcovém orchestru Johann Strauss st. Ten po něm převzal taktovku, když Lanner přijal místo dirigenta Dvorního tanečního orchestru. Ještě slavnější je Straussův syn Johann (1825-1899), mezi jehož nespočetnými valčíky dominuje skladba Na krásném modrém Dunaji. Kromě valčíků však Strauss ml. sklízel obrovský úspěch i díky zpěvohrám (např. Cikánský baron či Noc v Benátkách).

Literatura a divadlo

        Rakouská literatura bývá ve svých počátcích často chybně považována za jakousi odnož literatury německé. Vznikla a vyvíjela se však zcela samostatně a na německé nezávisle. Nejstaršími dochovanými díly jsou Život Kristův a Antikrist. Obě složila neznámá básnířka, uváděná pod jménem Ava. V 15. a 16. století, za vlády Maxmiliána I., doznává rakouská literatura a divadelní tvorba značných změn. Na císařský dvůr přijíždějí četní umělci z celé Evropy a dokonce sám Maxmilián I. se věnuje překládání cizí tvorby. Na jeho dvoře se především velmi rychle rozvinulo divadlo, zastoupené německým humanistou Conradem Celtisem (1459-1508). V dalších staletích sehrály důležitou úlohu v rakouském divadelnictví kláštery.

         Klasikem rakouské tvorby přelomu 18. a 19. století byl Franz Grillparzer (1791-1872). Do jeho rozsáhlé tvorby se výrazně promítly barokní vlivy. Z jeho děl jsou známá Sapfo či Zlaté rouno. Vídeňskou frašku proslavil Ferdinand Raimund (1790-1836), významnou osobností byl Johann Nestroy (1801-1862), jemuž přezdívali vídeňský Aristofanes. Některé jeho kusy se hrají dodnes po celé Evropě.

         Asi nejznámější literární osobností se stal ve Vídni působící Franz Werfel, jehož knihy Píseň o Bernardě a Čtyřicet dnů se dočkaly vydání po celém světě. Slavným se stal i Stefan Zweig, který působil v Salcburku a jehož knihy jsou rovněž překládány do mnoha jazyků po celém světě.