Turistika
 

Neziderské jezero (Neusiedler See)

         V bezprostředním okolí Neziderského jezera je bezpočet zajímavostí a přírodních skvostů. Je ale třeba o nich vědět, protože se nejedná o „vyhlášené“, všemi turistickými průvodci opěvované atrakce.

        
      Samotné základní parametry jezera jsou velmi netypické. Jezero, jehož celková plocha dosahuje 180 km² (s plochou porostlou rákosem dokonce kolem 320 km²), dosahuje průměrné hloubky necelý jeden metr. Přes svou značnou rozlohu jezero nemá žádný výraznější přítok, ani přirozený odtok. Za rok se ale přesto z plochy     1 m²  jezera vypaří přes 1500 mm vody, zatímco veškeré srážky doplňují vodní stav jen necelými 600 mm ročně. Zbylých 900 mm se do jezera dostává prostřednictvím četných podzemních přítoků z Malé maďarské nížiny.

         Dalším živlem, který výrazně utváří charakter Neziderského jezera, je vítr. Ten se často stává neodolatelnou výzvou pro všechny jachtaře a surfaře. V zimních měsících však malá hloubka jezera spolu se silným větrem kazí vyznavačům ledového plachtění radost. Na zamrzlém jezeře totiž vytváří bizardní ledové skulptury.

         Také rákosí patří ke zvláštnostem jezera. Rozprostírá se dokonce na ploše větší než je plocha volného prostranství. Pokrývá plochu větší než je celá zastavěná oblast Vídně. Pro existenci celého jezera je rákosí jeho nezbytně nutnou součástí. Svou obrovskou spotřebou živin totiž chrání jezero před přehnojením. Roční sklizeň rákosí z Neziderského jezera činí kolem 10.000 tun. Samozřejmě je také rákosí domovem mnoha ptačích druhů.

         Jezero samotné tvoří výraznou hranici mezi dvěma velkými evropskými krajinnými oblastmi. Pohoří Leitha na západním břehu je východním výběžkem Alp a jsou zde patrné téměř všechny prvky alpské flóry. Východní břeh již pokrývají západní výběžky Panonské nížiny, flóra proto zde má spíše stepní charakter. Stejně kontrastní jsou i samotné břehy jezera. Na západním pobřeží jsou jedna vedle druhé seřazeny menší vesničky s malými rodinnými podniky. Díky dlouholeté tradici si vesničky uchovaly svůj původní ráz a například Rust či Mörbisch jsou tak opravdovými drahokamy mezi dochovanými venkovskými osadami. Naproti tomu východní břeh jezera pokrývá rozlehlá rovinatá pusta vyzařující nesmírný klid a pohodu.

Především směrem na jih se na východní straně jezera nachází řada dalších, menších stepních jezer. Některá z nich obsahují takové množství soli, že se z nich v letních měsících stávají doslova slané škraloupy. Jejich břehy a vůbec velmi specifické podmínky jsou ideálním domovem pro překrásný ojedinělý svět ptáků. Ze 300 ptačích druhů, které se v celé jezerní oblasti pravidelně objevují, jich tady přes 140 dokonce i hnízdí. U mnohých z nich, jako např. u volavky stříbřité, se jedná o jediné hnízdiště v celé Evropě. V celé oblasti samozřejmě nemohou chybět čápi, tolik typičtí pro celou spolkovou zemi Burgenlandsko. S trochou štěstí je možné zde spatřit i nesmírně vzácného čápa černého.

         Kromě jiného se na východní straně jezera nacházejí rozlehlé vinice. Zdejším vínům znalci říkají „písečná“ a jsou mezi nimi velmi ceněna. V některé z mnoha stodol přestavěných na vinné sklípky je možné tato výborná vína ochutnat.

další tipy:

               Kolem rakouské části Neziderského jezera vede 92 km dlouhá turistická cesta, která zájemce provede jak pečlivě upravenými vinicemi, tak hustými pralesy rákosí. Z cesty je možné dle libosti odbočovat do okolních malebných vesniček. Těsně u hranic s Maďarskem, ve městě Pamhagenu, je zoologická zahrada s mnoha unikátními stepními živočichy. V letních měsících je také možno z některých míst podnikat ornitologické vycházky s pronajatým průvodcem.

Grossglockner-Hochalpenstrasse

               O krajině kolem nejvyšší rakouské hory (3798 m) se hovoří ve všech průvodcích jako o velmi nehostinné. Některé meteorologické údaje to potvrzují. Průměrná sněhová pokrývka v zimních měsících zde činí přes 5 metrů. Často až do pozdních letních měsíců leží sněhové závěje v serpentinách horské silnice, nejvýše položené v celém Rakousku. Srážky, nejčastěji sněhové, zde lze potkat 250 dní v roce. Sněhové pluhy tak občas v nejvyšších polohách silnice odklízejí sněhovou nadílku i uprostřed léta. Roční průměrná teplota na nejvyšším místě silnice svými –3⁰C odpovídá spíše Sibiři, než lokalitě uprostřed Evropy. Avšak i krásné slunečné dny, kdy je možné se na stráních opalovat do půl těla, nejsou až takovou raritou. Navíc nižší teploty jsou nakonec vykoupeny překrásným výhledem, který se nám naskytne na vrcholu Edelweisspitze. V okolí je možné zahlédnout na čtyři desítky třítisícových vrcholů.

         Již na samém vrcholku silnice se nám naskytne překrásný výhled do širokého okolí. Především je vidět daleko na sever, kde lze spatřit i jezero v Zell am See. Na východní a jižní straně je daleký výhled omezen horskými masívy Goldberggruppe a Schobergruppe. Z tohoto místa se nám nepodaří významněji zahlédnout ani zlatý hřeb celého „výletu“ – majestátní Grossglockner (zatím je viditelná jen vrcholová partie).

         Po otočce pod vrcholkem Edelweisspitze začne silnice klesat k Fuscher Lacke a poté opět pozvolna stoupá po východních svazích Brennkogelu k druhému průsmyku. Před ním ale ještě prostoupí tunelem Hochtor dlouhým 311 metrů. Po travnatých svazích pak silnice už definitivně klesá. V místě zvaném Tauerneck poprvé spatříme Grossglockner. U mostu Guttalbrücke se chvíli trápíme dilematem, zda-li vyjet po slepé silničce na vyhlídku Franz-Josephs-Höhe. Obzvlášť, zdolávali-li jsme celou Hochalpenstrasse na kole. I to je totiž fantastický nejen sportovní zážitek. Vyžaduje to však notně si přivstat a vyrazit na cestu nejlépe kolem páté hodiny ranní. Vyhneme se tak alespoň větší části nadržených automobilistů, kteří nám dají ve vrcholových partiích i tak pořádně poinhalovat.

Ale zpět k vyhlídce Franz-Josephs-Höhe. Případně pochybnosti ohledně investovaných sil či pohonných hmot ke zdolání dalšího převýšení se snaží rozptýlit svým lákáním snad všichni průvodci. A mají pravdu. Neabsolvováním tohoto intermezza se totiž turista připraví a opravdový vrchol celého výletu do hor. Na konci slepé silnice (ve výšce 2369 m.) Gletscherstrasse (bezpochyby nejhezčí slepé silnici v celém Rakousku) se nám totiž otevře výhled na největší ledovec ve Východních Alpách. To je ale ve srovnání s omračujícím pohledem na nejvyšší horu Rakouska jen slabý odvárek. Ta se totiž přímo odnaproti vypíná svou téměř 1500 metrů vysokou východní stěnou. V ní je na první pohled patrný Pallaviciniho žleb – horolezecká ledová klasika. Lze zde občas, spíše v časných ranních hodinách, spatřit tmavé tečky pomalu postupující směrem nahoru (občas také o poznání rychleji sestupující směrem dolů). Součástí výletu by asi měl být i lanovkový výsadek na spodní ledovec Pasterze.

Po absolvování celého silničního martýria je možné dole v Heiligenblutu vychutnat některé z četných uměleckých lahůdek. Například v gotickém farním kostele sv. Vincence ze 14. století je dodnes k vidění dvojitý přenosný oltář.

rady pro motoristy:

               Grossglockner-Hochalpenstrasse je zpravidla otevřená od poloviny května do konce října, ale doba se může měnit v závislosti na sněhových podmínkách. Na silnici se vybírá mýtné. Jízdenka je platná i pro cestu přes pohoří Felbertauern.

Rakouské kláštery

               Kláštery měly vždy v Rakousku zvláštní postavení. Na návrších se stavěly hrady benediktinských řádů jako třeba Nonnberg, Kremsmünster, Melk nebo Göttweig, v údolích potom převážně cisterciácké kláštery jako například v Reinu, Heligenkreuzu či Zwettlu. Původním posláním všech klášterů bylo zcivilizovat celou oblast a včlenit ji kulturně, nábožensky, ale i hospodářsky do svaté říše římské národa německého.

         Jeden z prvních klášterů byl založen roku 1146 ve Wilheringu, západně od Lince. Roku 1733 však celé opatství vyhořelo. Zevnějšek byl opraven ve velmi skromném stylu a nedává tak na první pohled tušit, jaké skvosty se skrývají v jeho zdech. Architektura, malířství i štukatérství se zde, i přes svou značnou specifičnost, fantasticky doplňují, a tvoří tak úchvatný celek – nejkrásnější rakouský kostel ve stylu rokoka.

         Základní kámen ke stavbě barokního kláštera sv. Floriána byl položen roku 1696 třemi slavnými staviteli – Carlonem, Prandtauerem a Haybergerem. V klášterním kostele rukou Carloneho vznikl fantastický osobitý vnitřní prostor. Jeho dominantami jsou varhany s 7500 píšťalami a mohutný hlavní oltář z červeného untersberského mramoru. Druhý architekt, který na stavbě vystřídal Carloneho, Prandtauer, vytvořil 200 metrů dlouhý císařský trakt a v baroku neobvyklé schodiště. Bartholomeo Altomonte zase překrásné nástropní fresky, na nichž mimo jiné vyobrazil triumf křesťanství nad Turky.

         V historii slavného benediktinského kláštera v Melku u hranic kraje Wachau hrála velmi významnou roli politika. Kostel zde postavili již Římané, roku 976 se zde po vítězství nad Maďary usadil Leopold I. Roku 1089 získaly budovy od Babenberků benediktini. I v klášteře v Melku řádil požár – bylo to roku 1683. Po devíti letech se začalo s novou stavbou. Ta byla svěřena Jakobu Prandtauerovy, který se však dokončení nedožil. Dohled nad stavbou tak převzal roku 1726 Josef Munggenast. Již roku 1729 navštívila dokončený areál Marie Terezie. Ohromující je především interiér Prandtauerova kostela. Fresky od J.M. Rottmayra zobrazují triumfující církev. V 64 metrů vysoké kupoli, která svými rozměry měla konkurovat chrámu sv. Petra v Římě, jsou vyobrazeni muzicírující andělé. Hlavní mramorový oltář vytvořený Beduzzim tvoří především řada sloupů, korun, baldachýnů a medailonů. Celý klášter má unikátní rozměry – jeho jižní fronta měří 362 metrů. Z vnější fasády kostela vyzařuje okázalost tolik typická pro barokní architekturu. Stejně působí i 84 metrů dlouhé nádvoří prelátů, jehož schodiště zdobí andílci a Matielliho kamenné plastiky.

         Klášter Göttweig svou polohou – stojí na plochém, 449 metrů vysokém kopci – působí jako královský zámek. Byl vybudován roku 1083 z popudu zakladatele biskupa Altmanna. Svou strategickou polohou byl předurčen stát se jakousi církevní tvrzí, která bude vzdorovat jakýmkoliv světským vlivům Byl bezpečným místem pro pěstování víry, ale i umění a vědy. Svého času musel dokonce odolávat i Turkům. O jeho významu svědčí přímá podřízenost papeži od roku 1401. Barokní přestavbou kláštera byl pověřen Lukas von Hildebrandt. Ten vytvořil snad ještě velkolepější plány než jeho konkurenti v Melku. Celý klášterní komplex však není dostavěn dodnes. Chybí především kostelní kupole, císařské komnaty, velký císařský sál či druhé schodiště.

V rámci prohlídek zmiňovaných klášterů je možné shlédnout tyto expozice: klášter sv. Florián – klášterní sbírky a komnaty, pokoj skladatele Brucknera a jeho varhany; klášter v Melku – klášterní sbírky, císařské komnaty, fantastická klášterní knihovna; klášter v Göttweigu – klášterní sbírky a císařské komnaty

Carnuntum

               Až archeologové odhalili fantastický obraz římské městské kultury. Carnuntum bylo postupně keltským obchodním městem, římskou obrannou tvrzí, hlavním městem Pannonie a především sídlem římských císařů.

         Carnuntum – keltsky „město na kameni“ – vzniklo na samém začátku našeho letopočtu, když se vedle tábora legií císaře Tiberia postupně rozvinulo i civilní město. Jeho strategická poloha ho předurčovala k tomu, aby se stalo hlavním městem celé provincie Horní Panonie, tedy jejím politickým, vojenským a hospodářským centrem. Roku 171 město zplenily Markomani, jejichž vyhnání se později ujal sám Marcus Aurelius. Ten si dokonce ve městě zřídil svou residenci. Kolem roku 200 obývalo Carnuntum již přes 30.000 lidí, navíc bylo povýšeno na „colonii“, čímž fakticky získala stejné postavení jako třeba Kolín nad Rýnem.

         Kolem roku 350 se Carnuntum stalo opuštěnou vesnicí. Došlo-li k této změně postupně, nebo to byl zánik náhlý (archeologové nalezli v jedné ze zachovalých pecí nedopečené bochníky chleba) se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Další role města byla jasná – stalo se jakýmsi obrovským skladištěm stavebního materiálu. Kdo něco potřeboval, přišel a posloužil si. Neostýchali se sedláci při stavbě svých domků, ale ani církev při budování prvních románských kostelů.

I přesto se zachovalo obrovské kulturní bohatství až dodnes. Archeologové za téměř 300 let své práce objevily nespočet staveb. Jako jedinou nemuseli nijak odkrývat Pohanskou bránu – tato jediná římská stavba v celém Rakousku stojí už téměř po dvě tisíciletí jako autentický památník obdivuhodné římské architektury. Až naše doba odhalila historický význam této stavby. Brána na čtyřech pilířích je triumfálním obloukem, pod jehož křížovou klenbou pravděpodobně byla umístěna socha některého boha nebo císaře. Vykopávky potom odhalily ležení XIV. legie čítající kolem šesti tisíc mužů, stejně jako zbytky civilního města. V severovýchodním rohu celého ležení byly nalezeny pozůstatky amfiteátru, jenž byl ve druhé polovině 2. století po Kr. vybudován pro vojáky. Do prostoru 44 x 72 metrů se vtěsnalo několik tisíc mužů, starosta a vrchní velitel měli svá místa v přepychově zařízených lóžích. U západní brány stávala socha bohyně Nemesis, před kterou se obětovali gladiátoři. Ve městě vzhledem k jeho významu v první polovině 2 století vznikl i další amfiteátr s místy pro téměř 14.000 diváků.

Město mělo vybudovanou velmi kvalitní infrastrukturu. Kromě systému vytápění, kanálů a dlážděných ulic zde fungovaly i perfektní obecní zařízení včetně veřejných lázní. Ty jsou svou rozlohou 104 x 143 metrů vůbec největší římskou stavbou v Rakousku. Kromě několika různě velkých a hlubokých bazénů zde návštěvník nalezl i saunu či vytápěnou odpočívárnu. Na celém území osady (3 km²) stály domy dle typického římského schématu podél rastrovité uliční sítě. Ty ale neměly klasickou jižanskou atriovou podobu. V Carnuntu totiž Římané kvůli odlišnému podnebí stavěli spíše podle vzoru Keltů. Vznikaly tedy kompaktní domy s centrální chodbou.

další tipy v oblasti:

               Lužní lesy a parky v oblasti nazývané Marchfeld byly po staletí loveckými revíry rakouské šlechty. Vznikly zde překrásné zámky Orth, Eckartsau či Schlosshof, které všechny rozhodně stojí za návštěvu. Přírodní rezervace Marchauen u Marcheggu návštěvníky překvapí nesmírně rozmanitou faunou i flórou.

Solná komora (Salzkammergut)

               V antice považovali sůl za nesmrtelnou jako bohy. Ve středověku obchodníci se solí dosahovali vrcholu moci a blahobytu. Celá oblast po staletí díky doslova magické síle soli vzkvétala, navíc se stala i vyhledávaným lázeňským a vůbec turistickým rájem. V lázních v Bad Ischlu se poddával odpočinku i nejdéle žijící císař, František Josef. V jeho Císařské vile se po dlouhá desetiletí scházela evropská politická, ale i kulturní elita.

         Celá solná komora je dnes velmi příjemným prostředím pro strávení dovolené. Díky mírnému, velmi příjemnému klimatu, skýtá v létě ideální podmínky k vycházkám po překrásném okolí. Je však dobré se mít před počasím na pozoru. Vím o čem mluvím. Právě Solná komora mě už několikrát pěkně potrápila, a to jak pěšmo, tak na kole. Nezůstala na mě nitka suchá. Počasí se v této oblasti dokáže měnit opravdu velmi rychle. Četné dlouho trvající a srážkově velmi intenzivní bouřky, které se doslova zaklíní mezi horské masivy, nejsou výjimkou.

         Jinak je ale Solná komora opravdu ideálně situovaná. Nedaleké ledovce kolem masivu Hoher Dachstein a hlavně četná jezera s krásnými vesničkami a menšími městy po obvodu dávají celé oblasti vynikající atmosféru. Perfektní možnost pro shlédnutí krajiny z výšky skýtají mnohé ozubené lanovky. Asi nejkrásnější a současně nejstarší z nich vede ze St. Wolfgangu na vrcholek hory Schafberg (1732 m.) a při své jízdě překonává výškový rozdíl 1188 metrů. Z žádného jiného místa v Solné komoře není vidět tolik jezer naráz. Z největších jmenujme snad Wolfgangsee, Fuschlsee, Mondsee a Attersee. V jižní části celého panoramatu je možné vidět pohoří Tennengebirge, skupinu Dachsteinu a pohoří Totes Gebirge.

         Na severním okraji Solné komory se rozprostírá jezero Traunsee. Nejvýznamnější město této oblasti je Gmunden. Kromě samozřejmé soli, je toto město známé díky precizní řemeslné výrobě. Tu dodnes dokumentují mnohé hliněné zvonky a zvony na městské radnici. Světové proslulosti dosáhli i gmundští kamnáři svými ručně zdobenými kachlovými kamny. Ve městě existuje mnoho keramických dílen.

další tipy v oblasti:

               Horské dráhy vedou z obcí St. Wolfgang, Ebensee a z Obertraunu. Solné doly je možné navštívit v Hallstattu a Altausee.

Ledové jeskyně ve Werfenu

               Jedná se o největší ledovou jeskyni na světě. Není divu – ledem je zde pokryto přes 30 000 m². Vchod do jeskyně (otvor zhruba 20 x 20 metrů)  leží ve výšce 1664 m v západní stěně hory Hochkogel nad Werfenem. Celý jeskynní systém protkává prostor pod pohořím Tennengebirge.

         Název ledová jeskyně však zcela neodpovídá skutečnosti. Návštěvník by asi celkem logicky čekal jeskyni v ledu. Zde je však jeskynní prostor vyhlouben ve skále a samotná jeskyně je vyplněna ledem. Vědci jeskyni nazývají „dynamickou“. Není to proto, že by se snad jeskyně či led v ní nějakým způsobem pohyboval. V pohybu je zde „pouze“ vzduch. Ten proudí celou jeskyní a postupuje k asi třiceti kolmým komínům, které vyúsťují z jeskyně o 500 metrů výše na krasovém povrchu. Směr proudění vzduchu samozřejmě ovlivňuje teplota uvnitř a vně jeskyně (resp. jejich rozdíl). Cirkulace vzduchu spolu se silným větrem, který jeho proudění často vyvolává, způsobuje to, že teploty v podzemních chodbách nikdy nevystupují nad 0⁰C. Právě to je důvodem vzniku ledu – voda, která se dostane do jeskynních prostorů, je natolik ochlazena proudícím chladným vzduchem, že zmrzne.

Parkoviště, od kterého vede přístupová cesta k lanovce, je položeno ve výšce asi 1000 metrů na příjezdové cestě z Werfenu. Téměř kolmo vzhůru se pohybující lanovka nás vynese kolem strmých sklaních stěn do výšky 1575 metrů k budce Dr.-Friedrich-Oedl-Haus. Po skalní stezce musíme ještě asi dalších dvacet minut stoupat ke vstupu do jeskyně. Není k zahození se také otočit zpět a vychutnat pěkný výhled na údolí řeka Salzach či vrchol Hochkönig (2941 m.).

Už samotný vstup do jeskynního systému nám připomene, že bez teplého oblečení – čepici a rukavice nevyjímaje – to rozhodně nepůjde. Zbývá ještě u vchodu nafasovat karbidové lampy a můžeme se vydat do hlubin ledového světa. Bezprostředně za vchodem, po projití krátké chodby vytesané, jak jinak než v čistém ledu, se octneme v „hradu“ Hymiru. Zde led rozehrál své umění do posledního detailu. K vidění jsou překrásné rampouchy, kyje, ledové hrozny, vysoké sloupy, mohutné proudy jakoby tekoucího ledu, „hromady“ tvořené kapkami vody zmrzlými snad rovnou za letu a mnoho jiných krásných úkazů. Na další cestě labyrintem potkáme smaragdově zelený ledový závoj Friggas. V nejvyšším bodě se octneme u Ledové brány, která leží plných 134 metrů nad vchodem. Zde je ledové už opravdu všechno, počínaje stropem, přes všechny stěny a konče samozřejmě „podlahou“. Celý prostor je navíc opět vyplněn mnoha zajímavými ledovými útvary, které ve světle karbidových svítilen působí ještě daleko tajemněji a úchvatněji. Teprve zde si je návštěvník definitivně jist správností absence elektrického osvětlení celých prostor.

Zpřístupněná část jeskynního labyrintu, jejíž prohlídka zabere nejvýše kolem dvou hodin, je však pouze zlomkem celého ledového světa. Speleologům se zatím podařilo objevit asi 40 km chodeb, ale předpokládají, že jeskyně a chodby jsou mnohem rozlehlejší.

Krimmlské vodopády

        400 metrů vysoké vodopády nedaleko obce Krimml v horní části údolí Salzachtal jsou nejvyššími jak v Rakousku, tak i v celé střední Evropě. Na celém světě potom zaujímají v pomyslném žebříčku šestou příčku. Potok Krimmle Ache, na jehož toku se vodopády nacházejí, odvádí vodu z ledovci pokrytých masivů Dreiherrenspitze (3499 m.). Z celkové rozlohy oblasti 111 km², z níž potok odvádí vodu, je ledovci pokryto téměř 11 km². Na horním toku Krimmle Ache působí jako celkem poklidný potok, na konci celého údolí však ve třech kaskádách padá o dobrých 400 metrů níže.

         Přístup ke všem třem vodopádům usnadňují bezpečné cesty, v místech s nejlepším výhledem na celou scenérii jsou zbudována vyhlídková místa.

         Snahy nejrůznějších podnikavců například odvádět část vody potoka do vodních turbín, či snad dokonce na horním toku vybudovat přehradní nádrž, byly definitivně ukončeny až roku 1967. Tehdy totiž Krimmlské vodopády obdržely od ministerského výboru Rady Evropy Evropský diplom pro ochranu přírody a dodnes jsou jedinou rakouskou přírodní lokalitou, která se tímto „oceněním“ pyšní.