V bezprostředním okolí Neziderského jezera je bezpočet zajímavostí
a přírodních skvostů. Je ale třeba o nich vědět, protože se nejedná o
„vyhlášené“, všemi turistickými průvodci opěvované atrakce.
Samotné základní parametry jezera jsou velmi netypické. Jezero, jehož
celková plocha dosahuje 180 km2 (s plochou porostlou rákosem
dokonce kolem 320 km2), dosahuje průměrné hloubky necelý jeden
metr. Přes svou značnou rozlohu jezero nemá žádný výraznější přítok,
ani přirozený odtok. Za rok se ale přesto z plochy
1 m2 jezera vypaří přes 1500 mm vody, zatímco veškeré srážky
doplňují vodní stav jen necelými 600 mm ročně. Zbylých 900 mm se do
jezera dostává prostřednictvím četných podzemních přítoků z Malé
maďarské nížiny.
Dalším živlem, který výrazně utváří charakter Neziderského
jezera, je vítr. Ten se často stává neodolatelnou výzvou pro všechny
jachtaře a surfaře. V zimních měsících však malá hloubka jezera
spolu se silným větrem kazí vyznavačům ledového plachtění radost. Na
zamrzlém jezeře totiž vytváří bizardní ledové skulptury.
Také rákosí patří ke zvláštnostem jezera. Rozprostírá se dokonce
na ploše větší než je plocha volného prostranství. Pokrývá plochu větší
než je celá zastavěná oblast Vídně. Pro existenci celého jezera je rákosí
jeho nezbytně nutnou součástí. Svou obrovskou spotřebou živin totiž chrání
jezero před přehnojením. Roční sklizeň rákosí z Neziderského
jezera činí kolem 10.000 tun. Samozřejmě je také rákosí domovem mnoha ptačích
druhů.
Jezero samotné tvoří výraznou hranici mezi dvěma velkými evropskými
krajinnými oblastmi. Pohoří Leitha na západním břehu je východním výběžkem
Alp a jsou zde patrné téměř všechny prvky alpské flóry. Východní břeh
již pokrývají západní výběžky Panonské nížiny, flóra proto zde má
spíše stepní charakter. Stejně kontrastní jsou i samotné břehy jezera. Na
západním pobřeží jsou jedna vedle druhé seřazeny menší vesničky s malými
rodinnými podniky. Díky dlouholeté tradici si vesničky uchovaly svůj původní
ráz a například Rust či Mörbisch jsou tak opravdovými drahokamy mezi
dochovanými venkovskými osadami. Naproti tomu východní břeh jezera pokrývá
rozlehlá rovinatá pusta vyzařující nesmírný klid a pohodu.
Především
směrem na jih se na východní straně jezera nachází řada dalších, menších
stepních jezer. Některá z nich obsahují takové množství soli, že se
z nich v letních měsících stávají doslova slané škraloupy.
Jejich břehy a vůbec velmi specifické podmínky jsou ideálním domovem pro překrásný
ojedinělý svět ptáků. Ze 300 ptačích druhů, které se v celé
jezerní oblasti pravidelně objevují, jich tady přes 140 dokonce i hnízdí.
U mnohých z nich, jako např. u volavky stříbřité, se jedná o jediné
hnízdiště v celé Evropě. V celé oblasti samozřejmě nemohou
chybět čápi, tolik typičtí pro celou spolkovou zemi Burgenlandsko. S trochou
štěstí je možné zde spatřit i nesmírně vzácného čápa černého.
Kromě jiného se na východní straně jezera nacházejí rozlehlé
vinice. Zdejším vínům znalci říkají „písečná“ a jsou mezi nimi
velmi ceněna. V některé z mnoha stodol přestavěných na vinné
sklípky je možné tato výborná vína ochutnat.
Kolem rakouské části Neziderského jezera vede 92 km dlouhá turistická
cesta, která zájemce provede jak pečlivě upravenými vinicemi, tak hustými
pralesy rákosí. Z cesty je možné dle libosti odbočovat do okolních
malebných vesniček. Těsně u hranic s Maďarskem, ve městě Pamhagenu,
je zoologická zahrada s mnoha unikátními stepními živočichy. V letních
měsících je také možno z některých míst podnikat ornitologické
vycházky s pronajatým průvodcem.
O krajině kolem nejvyšší rakouské hory (3798 m) se hovoří ve všech
průvodcích jako o velmi nehostinné. Některé meteorologické údaje to
potvrzují. Průměrná sněhová pokrývka v zimních měsících zde činí
přes 5 metrů. Často až do pozdních letních měsíců leží sněhové závěje
v serpentinách horské silnice, nejvýše položené v celém
Rakousku. Srážky, nejčastěji sněhové, zde lze potkat 250 dní v roce.
Sněhové pluhy tak občas v nejvyšších polohách silnice odklízejí sněhovou
nadílku i uprostřed léta. Roční průměrná teplota na nejvyšším místě
silnice svými –30C odpovídá spíše Sibiři, než lokalitě
uprostřed Evropy. Avšak i krásné slunečné dny, kdy je možné se na stráních
opalovat do půl těla, nejsou až takovou raritou. Navíc nižší teploty jsou
nakonec vykoupeny překrásným výhledem, který se nám naskytne na vrcholu
Edelweisspitze. V okolí je možné zahlédnout na čtyři desítky třítisícových
vrcholů.
Již na samém vrcholku silnice se nám naskytne překrásný výhled do
širokého okolí. Především je vidět daleko na sever, kde lze spatřit i
jezero v Zell am See. Na východní a jižní straně je daleký výhled
omezen horskými masívy Goldberggruppe a Schobergruppe. Z tohoto místa se
nám nepodaří významněji zahlédnout ani zlatý hřeb celého „výletu“
– majestátní Grossglockner (zatím je viditelná jen vrcholová partie).
Po otočce pod vrcholkem Edelweisspitze začne silnice klesat k Fuscher
Lacke a poté opět pozvolna stoupá po východních svazích Brennkogelu k druhému
průsmyku. Před ním ale ještě prostoupí tunelem Hochtor dlouhým 311 metrů.
Po travnatých svazích pak silnice už definitivně klesá. V místě zvaném
Tauerneck poprvé spatříme Grossglockner. U mostu Guttalbrücke se chvíli trápíme
dilematem, zda-li vyjet po slepé silničce na vyhlídku Franz-Josephs-Höhe.
Obzvlášť, zdolávali-li jsme celou Hochalpenstrasse na kole. I to je totiž
fantastický nejen sportovní zážitek. Vyžaduje to však notně si přivstat
a vyrazit na cestu nejlépe kolem páté hodiny ranní. Vyhneme se tak alespoň
větší části nadržených automobilistů, kteří nám dají ve vrcholových
partiích i tak pořádně poinhalovat.
Ale
zpět k vyhlídce Franz-Josephs-Höhe. Případně pochybnosti ohledně investovaných
sil či pohonných hmot ke zdolání dalšího převýšení se snaží rozptýlit
svým lákáním snad všichni průvodci. A mají pravdu. Neabsolvováním
tohoto intermezza se totiž turista připraví a opravdový vrchol celého výletu
do hor. Na konci slepé silnice (ve výšce 2369 m.) Gletscherstrasse
(bezpochyby nejhezčí slepé silnici v celém Rakousku) se nám totiž
otevře výhled na největší ledovec ve Východních Alpách. To je ale ve
srovnání s omračujícím pohledem na nejvyšší horu Rakouska jen slabý
odvárek. Ta se totiž přímo odnaproti vypíná svou téměř 1500 metrů
vysokou východní stěnou. V ní je na první pohled patrný Pallaviciniho
žleb – horolezecká ledová klasika. Lze zde občas, spíše v časných
ranních hodinách, spatřit tmavé tečky pomalu postupující směrem nahoru
(občas také o poznání rychleji sestupující směrem dolů). Součástí výletu
by asi měl být i lanovkový výsadek na spodní ledovec Pasterze.
Po
absolvování celého silničního martýria je možné dole v Heiligenblutu
vychutnat některé z četných uměleckých lahůdek. Například v gotickém
farním kostele sv. Vincence ze 14. století je dodnes k vidění dvojitý
přenosný oltář.
rady
pro motoristy:
Grossglockner-Hochalpenstrasse je zpravidla otevřená od poloviny května
do konce října, ale doba se může měnit v závislosti na sněhových
podmínkách. Na silnici se vybírá mýtné. Jízdenka je platná i pro cestu přes
pohoří Felbertauern.
Kláštery měly vždy v Rakousku zvláštní postavení. Na návrších
se stavěly hrady benediktinských řádů jako třeba Nonnberg, Kremsmünster,
Melk nebo Göttweig, v údolích potom převážně cisterciácké kláštery
jako například v Reinu, Heligenkreuzu či Zwettlu. Původním posláním
všech klášterů bylo zcivilizovat celou oblast a včlenit ji kulturně, nábožensky,
ale i hospodářsky do svaté říše římské národa německého.
Jeden z prvních klášterů byl založen roku 1146 ve Wilheringu, západně
od Lince. Roku 1733 však celé opatství vyhořelo. Zevnějšek byl opraven ve
velmi skromném stylu a nedává tak na první pohled tušit, jaké skvosty se
skrývají v jeho zdech. Architektura, malířství i štukatérství se
zde, i přes svou značnou specifičnost, fantasticky doplňují, a tvoří tak
úchvatný celek – nejkrásnější rakouský kostel ve stylu rokoka.
Základní kámen ke stavbě barokního kláštera sv. Floriána byl položen
roku 1696 třemi slavnými staviteli – Carlonem, Prandtauerem a Haybergerem. V klášterním
kostele rukou Carloneho vznikl fantastický osobitý vnitřní prostor. Jeho
dominantami jsou varhany s 7500 píšťalami a mohutný hlavní oltář z červeného
untersberského mramoru. Druhý architekt, který na stavbě vystřídal
Carloneho, Prandtauer, vytvořil 200 metrů dlouhý císařský trakt a v baroku
neobvyklé schodiště. Bartholomeo Altomonte zase překrásné nástropní
fresky, na nichž mimo jiné vyobrazil triumf křesťanství nad Turky.
V historii slavného benediktinského kláštera v Melku u
hranic kraje Wachau hrála velmi významnou roli politika. Kostel zde postavili
již Římané, roku 976
se zde po vítězství nad Maďary usadil Leopold I.
Roku 1089 získaly budovy od Babenberků benediktini. I v klášteře v
Melku řádil požár – bylo to roku 1683. Po devíti letech se začalo s novou
stavbou. Ta byla svěřena Jakobu Prandtauerovy, který se však dokončení
nedožil. Dohled nad stavbou tak převzal roku 1726 Josef Munggenast. Již roku
1729 navštívila dokončený areál Marie Terezie. Ohromující je především
interiér Prandtauerova kostela. Fresky od J.M. Rottmayra zobrazují triumfující
církev. V 64 metrů vysoké kupoli, která svými rozměry měla konkurovat chrámu
sv. Petra v Římě, jsou vyobrazeni muzicírující andělé. Hlavní
mramorový oltář vytvořený Beduzzim tvoří především řada sloupů,
korun, baldachýnů a medailonů. Celý klášter má unikátní rozměry –
jeho jižní fronta měří 362 metrů. Z vnější fasády kostela vyzařuje
okázalost tolik typická pro barokní architekturu. Stejně působí i 84 metrů
dlouhé nádvoří prelátů, jehož schodiště zdobí andílci a Matielliho
kamenné plastiky.
Klášter Göttweig svou polohou – stojí na plochém, 449 metrů vysokém
kopci – působí jako královský zámek. Byl vybudován roku 1083 z popudu
zakladatele biskupa Altmanna. Svou strategickou polohou byl předurčen stát se
jakousi církevní tvrzí, která bude vzdorovat jakýmkoliv světským vlivům
Byl bezpečným místem pro pěstování víry, ale i umění a vědy. Svého času
musel dokonce odolávat i Turkům. O jeho významu svědčí přímá podřízenost
papeži od roku 1401. Barokní přestavbou kláštera byl pověřen Lukas von
Hildebrandt. Ten vytvořil snad ještě velkolepější plány než jeho
konkurenti v Melku. Celý klášterní komplex však není dostavěn
dodnes. Chybí především kostelní kupole, císařské komnaty, velký císařský
sál či druhé schodiště.
V rámci
prohlídek zmiňovaných klášterů je možné shlédnout tyto expozice: klášter
sv. Florián – klášterní sbírky a komnaty, pokoj skladatele Brucknera a
jeho varhany; klášter v Melku – klášterní sbírky, císařské
komnaty, fantastická klášterní knihovna; klášter v Göttweigu – klášterní
sbírky a císařské komnaty
Až archeologové odhalili fantastický obraz římské městské
kultury. Carnuntum bylo postupně keltským obchodním městem, římskou
obrannou tvrzí, hlavním městem Pannonie a především sídlem římských císařů.
Carnuntum – keltsky „město na kameni“ – vzniklo na samém začátku
našeho letopočtu, když se vedle tábora legií císaře Tiberia postupně
rozvinulo i civilní město. Jeho strategická poloha ho předurčovala k tomu,
aby se stalo hlavním městem celé provincie Horní Panonie, tedy jejím
politickým, vojenským a hospodářským centrem. Roku 171 město zplenily
Markomani, jejichž vyhnání se později ujal sám Marcus Aurelius. Ten si
dokonce ve městě zřídil svou residenci. Kolem roku 200 obývalo Carnuntum již
přes 30.000 lidí, navíc bylo povýšeno na „colonii“, čímž fakticky získala
stejné postavení jako třeba Kolín nad Rýnem.
Kolem roku 350 se Carnuntum stalo opuštěnou vesnicí. Došlo-li k této
změně postupně, nebo to byl zánik náhlý (archeologové nalezli v jedné
ze zachovalých pecí nedopečené bochníky chleba) se dodnes nepodařilo
uspokojivě vysvětlit. Další role města byla jasná – stalo se jakýmsi
obrovským skladištěm stavebního materiálu. Kdo něco potřeboval, přišel
a posloužil si. Neostýchali se sedláci při stavbě svých domků, ale ani církev
při budování prvních románských kostelů.
I
přesto se zachovalo obrovské kulturní bohatství až dodnes. Archeologové za
téměř 300 let své práce objevily nespočet staveb. Jako jedinou nemuseli
nijak odkrývat Pohanskou bránu – tato jediná římská stavba v celém
Rakousku stojí už téměř po dvě tisíciletí jako autentický památník
obdivuhodné římské architektury. Až naše doba odhalila historický význam
této stavby. Brána na čtyřech pilířích je triumfálním obloukem, pod
jehož křížovou klenbou pravděpodobně byla umístěna socha některého
boha nebo císaře. Vykopávky potom odhalily ležení XIV. legie čítající
kolem šesti tisíc mužů, stejně jako zbytky civilního města. V severovýchodním
rohu celého ležení byly nalezeny pozůstatky amfiteátru, jenž byl ve druhé
polovině 2. století po Kr. vybudován pro vojáky. Do prostoru 44 x 72 metrů
se vtěsnalo několik tisíc mužů, starosta a vrchní velitel měli svá místa
v přepychově zařízených lóžích. U západní brány stávala socha
bohyně Nemesis, před kterou se obětovali gladiátoři. Ve městě vzhledem k jeho
významu v první polovině 2 století vznikl i další amfiteátr s místy
pro téměř 14.000 diváků.
Město
mělo vybudovanou velmi kvalitní infrastrukturu. Kromě systému vytápění,
kanálů a dlážděných ulic zde fungovaly i perfektní obecní zařízení včetně
veřejných lázní. Ty jsou svou rozlohou 104 x 143 metrů vůbec největší
římskou stavbou v Rakousku. Kromě několika různě velkých a hlubokých
bazénů zde návštěvník nalezl i saunu či vytápěnou odpočívárnu. Na
celém území osady (3 km2) stály domy dle typického římského
schématu podél rastrovité uliční sítě. Ty ale neměly klasickou jižanskou
atriovou podobu. V Carnuntu totiž Římané kvůli odlišnému podnebí
stavěli spíše podle vzoru Keltů. Vznikaly tedy kompaktní domy s centrální
chodbou.
Lužní lesy a parky v oblasti nazývané Marchfeld byly po staletí
loveckými revíry rakouské šlechty. Vznikly zde překrásné zámky Orth,
Eckartsau či Schlosshof, které všechny rozhodně stojí za návštěvu. Přírodní
rezervace Marchauen u Marcheggu návštěvníky překvapí nesmírně rozmanitou
faunou i flórou.
V antice považovali sůl za nesmrtelnou jako bohy. Ve středověku
obchodníci se solí dosahovali vrcholu moci a blahobytu. Celá oblast po
staletí díky doslova magické síle soli vzkvétala, navíc se stala i vyhledávaným
lázeňským a vůbec turistickým rájem. V lázních v Bad Ischlu se
poddával odpočinku i nejdéle žijící císař, František Josef. V jeho
Císařské vile se po dlouhá desetiletí scházela evropská politická, ale i
kulturní elita.
Celá solná komora je dnes velmi příjemným prostředím pro strávení
dovolené. Díky mírnému, velmi příjemnému klimatu, skýtá v létě
ideální podmínky k vycházkám po překrásném okolí. Je však dobré
se mít před počasím na pozoru. Vím o čem mluvím. Právě Solná komora mě
už několikrát pěkně potrápila, a to jak pěšmo, tak na kole. Nezůstala
na mě nitka suchá. Počasí se v této oblasti dokáže měnit opravdu
velmi rychle. Četné dlouho trvající a srážkově velmi intenzivní bouřky,
které se doslova zaklíní mezi horské masivy, nejsou výjimkou.
Jinak je ale Solná komora opravdu ideálně situovaná. Nedaleké
ledovce kolem masivu Hoher Dachstein a hlavně četná jezera s krásnými
vesničkami a menšími městy po obvodu dávají celé oblasti vynikající
atmosféru. Perfektní možnost pro shlédnutí krajiny z výšky skýtají
mnohé ozubené lanovky. Asi nejkrásnější a současně nejstarší z nich
vede ze St. Wolfgangu na vrcholek hory Schafberg (1732 m.) a při své jízdě překonává
výškový rozdíl 1188 metrů. Z žádného jiného místa v Solné
komoře není vidět tolik jezer naráz. Z největších jmenujme snad
Wolfgangsee, Fuschlsee, Mondsee a Attersee. V jižní části celého
panoramatu je možné vidět pohoří Tennengebirge, skupinu Dachsteinu a pohoří
Totes Gebirge.
Na severním okraji Solné komory se rozprostírá jezero Traunsee. Nejvýznamnější
město této oblasti je Gmunden. Kromě samozřejmé soli, je toto město známé
díky precizní řemeslné výrobě. Tu dodnes dokumentují mnohé hliněné
zvonky a zvony na městské radnici. Světové proslulosti dosáhli i gmundští
kamnáři svými ručně zdobenými kachlovými kamny. Ve městě existuje mnoho
keramických dílen.
Horské
dráhy vedou z obcí St. Wolfgang, Ebensee a z Obertraunu. Solné doly
je možné navštívit v Hallstattu a Altausee.
Jedná se o největší ledovou jeskyni na světě. Není divu – ledem
je zde pokryto přes 30 000 m2. Vchod do jeskyně (otvor zhruba 20 x
20 metrů) leží ve výšce 1664 m
v západní stěně hory Hochkogel nad Werfenem. Celý jeskynní systém
protkává prostor pod pohořím Tennengebirge.
Název ledová jeskyně však zcela neodpovídá skutečnosti. Návštěvník
by asi celkem logicky čekal jeskyni v ledu. Zde je však jeskynní prostor
vyhlouben ve skále a samotná jeskyně je vyplněna ledem. Vědci jeskyni nazývají
„dynamickou“. Není to proto, že by se snad jeskyně či led v ní nějakým
způsobem pohyboval. V pohybu je zde „pouze“ vzduch. Ten proudí celou
jeskyní a postupuje k asi třiceti kolmým komínům, které vyúsťují z jeskyně
o 500 metrů výše na krasovém povrchu. Směr proudění vzduchu samozřejmě
ovlivňuje teplota uvnitř a vně jeskyně (resp. jejich rozdíl). Cirkulace
vzduchu spolu se silným větrem, který jeho proudění často vyvolává, způsobuje
to, že teploty v podzemních chodbách nikdy nevystupují nad 00C.
Právě to je důvodem vzniku ledu – voda, která se dostane do jeskynních
prostorů, je natolik ochlazena proudícím chladným vzduchem, že zmrzne.
Parkoviště,
od kterého vede přístupová cesta k lanovce, je položeno ve výšce asi
1000 metrů na příjezdové cestě z Werfenu. Téměř kolmo vzhůru se pohybující
lanovka nás vynese kolem strmých sklaních stěn do výšky 1575 metrů k budce
Dr.-Friedrich-Oedl-Haus. Po skalní stezce musíme ještě asi dalších dvacet
minut stoupat ke vstupu do jeskyně. Není k zahození se také otočit zpět
a vychutnat pěkný výhled na údolí řeka Salzach či vrchol Hochkönig (2941
m.).
Už
samotný vstup do jeskynního systému nám připomene, že bez teplého oblečení
– čepici a rukavice nevyjímaje – to rozhodně nepůjde. Zbývá ještě u
vchodu nafasovat karbidové lampy a můžeme se vydat do hlubin ledového světa.
Bezprostředně za vchodem, po projití krátké chodby vytesané, jak jinak než
v čistém ledu, se octneme v „hradu“ Hymiru. Zde led rozehrál své umění
do posledního detailu. K vidění jsou překrásné rampouchy, kyje, ledové
hrozny, vysoké sloupy, mohutné proudy jakoby tekoucího ledu, „hromady“
tvořené kapkami vody zmrzlými snad rovnou za letu a mnoho jiných krásných
úkazů. Na další cestě labyrintem potkáme smaragdově zelený ledový závoj
Friggas. V nejvyšším bodě se octneme u Ledové brány, která leží
plných 134 metrů nad vchodem. Zde je ledové už opravdu všechno, počínaje
stropem, přes všechny stěny a konče samozřejmě „podlahou“. Celý
prostor je navíc opět vyplněn mnoha zajímavými ledovými útvary, které ve
světle karbidových svítilen působí ještě daleko tajemněji a úchvatněji.
Teprve zde si je návštěvník definitivně jist správností absence elektrického
osvětlení celých prostor.
Zpřístupněná
část jeskynního labyrintu, jejíž prohlídka zabere nejvýše kolem dvou
hodin, je však pouze zlomkem celého ledového světa. Speleologům se zatím
podařilo objevit asi 40 km chodeb, ale předpokládají, že jeskyně a chodby
jsou mnohem rozlehlejší.
400 metrů vysoké vodopády nedaleko obce Krimml v horní části
údolí Salzachtal jsou nejvyššími jak v Rakousku, tak i v celé střední
Evropě. Na celém světě potom zaujímají v pomyslném žebříčku šestou
příčku. Potok Krimmle Ache, na jehož toku se vodopády nacházejí, odvádí
vodu z ledovci pokrytých masivů Dreiherrenspitze (3499 m.). Z celkové
rozlohy oblasti 111 km2, z níž potok odvádí vodu, je ledovci
pokryto téměř 11 km2. Na horním toku Krimmle Ache působí jako
celkem poklidný potok, na konci celého údolí však ve třech kaskádách padá
o dobrých 400 metrů níže.
Přístup ke všem třem vodopádům usnadňují bezpečné cesty, v místech
s nejlepším výhledem na celou scenérii jsou zbudována vyhlídková místa.
Snahy nejrůznějších podnikavců například odvádět část vody potoka do vodních turbín, či snad dokonce na horním toku vybudovat přehradní nádrž, byly definitivně ukončeny až roku 1967. Tehdy totiž Krimmlské vodopády obdržely od ministerského výboru Rady Evropy Evropský diplom pro ochranu přírody a dodnes jsou jedinou rakouskou přírodní lokalitou, která se tímto „oceněním“ pyšní.