Zeměpisná
charakteristika
Rakousko je vnitrozemský stát, ležící ve
Východních Alpách, v povodí horního Dunaje. Svou rozlohou, 83 850
km2, odpovídá přibližně 2/3 plochy bývalého Československa a
je asi o 5000 km2 větší než Česká republika. Rakousko je
typickou hornatou zemí, 2/3 jeho plochy zaujímají Alpy. Nicméně kromě nich
se tu vyskytuje i několik dalších zcela odlišných krajinných typů.
Například při severních hranicích sem z našeho území zasahuje okraj
Českého masívu. Jedná se převážně o žulovou hornatinu v nadmořských
výškách okolo 400-1000 m protkanou hlubokými údolími řek ústících
do Dunaje. Samotný Dunaj rozráží okraje Českého masívu v několika
soutěskách. Malebná, turisty hojně vyhledávaná, je především soutěska
Wachau v úseku mezi městy Melk a Krems. Další krajinná jednotka, Alpské
předpolí, se nachází mezi Dunajem a severními svahy Alp (Alpenvorland).
Jedná se o poměrně hustě osídlenou oblast s převážně zemědělským
využitím. Na severovýchodě Rakouska nalezneme Vídeňskou pánev (Wiener
Becken), celkem jednotvárnou rovinu v podobě tektonické sníženiny mezi
Alpami a Karpatami. Její součástí je na našem území Dolnomoravký úval a
na Slovensku Záhorská nížina. Oblast soutoku Dunaje a Moravy - centrální
část Vídeňské pánve - je známa jako Moravské pole (Marchfeld). Na samém
východě Rakouska zasahují na jeho území i výběžky Panonské nížiny (Panonische
Tiefland). Nejrozsáhlejší z těchto výběžků je možno nalézt v blízkosti
Neziderského jezera (Neusiedler See).
Největším lákadlem a současně největším
rakouským bohatstvím jsou Alpy. Nekonečné množství velehorských pásem,
horských masívů, hřbetů a hřebenů, údolí, kotlin a soutěsek s vodopády.
Východní Alpy, jenž se na rakouském území nacházejí, pozvolně klesají
od západu k východu. Pásmovitá stavba Alp je zdůrazněna zřejmým
uspořádáním podélných údolí a sníženin ve východozápadním směru.
Tato skutečnost má silný vliv na celý dopravní sytém v Rakousku. Tak
například hlavní železniční spojení Vídně se Štýrskem a Korutanskem
je realizováno přes známý průsmyk Semering, údolími řek Mürz a Mur. Ještě
větší nepříjemnosti způsobila příroda při dopravím spojování napříč
Alpami od severu k jihu. I zde bylo překonáno mnoho průsmyků, z nichž
nejznámější, Brennerský (1372 m), je již od starověku nesmírně významným
při cestování ze střední Evropy do Itálie a Středomoří.
V severní části rakouských Alp se
nachází tzv. fryšové pásmo (tvořené pískovci a jílovci), které je
možno vysledovat od Rýna až k Dunaji. Je tvořeno nepříliš vysokými
(500 - 1500 m) zaoblenými hřbety. Nejznámějšími jsou Wiener Wald (Vídeňský
les) nedaleko Vídně nebo u Bodamského jezera se rozprostírající Bregenzen
Wald. Dále na jih se nalézá poměrně široké pásmo Severních vápencových
Alp, k němuž náleží řada již poměrně vysokých (2000-3000 m) pohoří
se skalnatými a příkrými vrcholy. Lze zde nalézt i četné náhorní plošiny
s krasovými a ledovými jeskyněmi, propastmi a další útvary.
Nejvyšší a nejmohutnější horské masívy
se však samozřejmě nacházejí v pásmu Centrálních Alp, které je převážně
tvořeno velmi odolnými krystalickými a přeměněnými horninami (zejména
rula a žula). Zdejší pohoří se vyznačují nesmírně ostrými skalnatými
hřebeny, nápadnými štíty a vysokými skalními stěnami, mnohými skalními
kotli a hlubokými údolími zalitými jezery. Všechny tyto znaky jsou jednoznačným
důkazem někdejší ledovcové přítomnosti. Zbytky celé ledovcové soustavy
dnes pokrývají jen vrcholové partie jednotlivých horských masívů. Součástí
Centrálních Alp je na rakousko-švýcarské hranici masiv Silvretta (3403 m),
na italských hranicích Ötztaler Alpen s nejvyšším vrcholem Wildspitze,
3774 m, Stubaier Alpen (3507 m) a Zillertaler Alpen (3510 m). Následuje
nejvyšší rakouské pohoří Vysoké Taury (Hohe Tauern) s nejvyšším
vrcholem Rakouska Grossglocknerem (3797 m) a dalšími vrcholy jako
Grossvenediger (3660 m), Sonblick (3105 m) a jinými. Na Grossglockneru se
rozprostírá největší ledovec celých Východních Alp, Pasterze s rozlohou
30 km2 a celkovou délkou 9,5 km. Vede k němu známá vyhlídková
vysokohorská silnice Grossglockner-Hochalpenstrassse. Dále na východ postupně
pásmo Centrálních Alp ztrácí na mohutnosti a výšce. Patří k němu
ještě Nízké Taury (Nieder Tauern) s nejvyšším vrcholem Hochgolling
– 2863 m), Steirische Alpen (2184 m) a jihovýchodně od Vídně svou výškou
již zcela nevýrazné Leithagebirge. Jejich výběžky zasahují až k údolí
Dunaje a navazují tak na Malé Karpaty na Slovensku.
Typicky podélné údolí řeky Drávy (Drau)
odděluje při italských s slovinských hranicích pásmo Jižních vápencových
Alp. Ty jsou již složeny převážně z vápenců a dolomitů. Svým složením
i vnějším charakterem se tak již podobají spíše italským Dolomitům. A
skutečně, k celému pásmu patří i Lienzer Dolomiten (2963 m),
Gailtaler Alpen (2772 m), Karnische Alpen (2780 m) a Karawanken (Karavanky –
2338 m).
Stejně jako naše republika, i území Rakouska leží v přechodné
klimatické oblasti mezi oceánickou západní a kontinentální východní
Evropou. Na rakouském počasí se tato skutečnost projevuje zvyšováním
teplotních rozdílů mezi zimou a létem směrem k východu. Na východě
jsou tedy zimy drsnější a léta teplejší. Spolu s tímto jevem se ve
stejném směru projevuje i ubývání srážek. Na konkrétní ráz počasí
má samozřejmě, především v horských oblastech, největší vliv
nadmořská výška. S ní pochopitelně teploty klesají a množství srážek
se zvyšuje. Typickým jevem horského klimatu jsou především četné mlhy,
které, zejména v ranních hodinách, vznikají v údolích. Na horských
vrcholcích zatím bývá nádherné jasné počasí, které umožňuje daleké
výhledy do okolí. Typickým rysem alpského počasí jsou tolik zrádné změny
počasí doprovázené i náhlou změnou směru a síly větru. Studený vítr,
který směřuje z vyšších oblastí do údolí se zde rychle otepluje,
což má za následek vznik padavých větrů typu fénu. Ty často způsobují
rychlé tání sněhu a záplavy.
Průměrné teploty se v lednu v severním předpolí Alp
pohybují mezi –1 až –4 oC, v červenci mezi 15 a 19 oC.
Srážky jsou nejčetnější na horských svazích obrácených k západu
a severozápadu (tedy proti směru převládajících větrů). Například v některých
lokalitách v Salzburských Alpách spadne ročně až 2400 mm srážek.
Pravým opakem ohledně srážek jsou některé horské doliny, údolí a výběžky
Panonské nížiny. Zde roční srážky nedosahují ani 600 mm za rok. Během
roku je rozložení srážek nerovnoměrné. V létě jich zpravidla spadne
asi dvakrát více než v zimních měsících. Ve vyšších horských
polohách se v zimě vytváří souvislá sněhová pokrývka. Ta zde
zpravidla leží 100 až 200 dní v roce dle nadmořské výšky.
Následující tabulka udává přední
klimatické charakteristiky pro některá význačná místa v Rakousku.
Lokalita |
Nadmořská
výška |
Průměrné
teploty (oC) |
Průměrné
roční srážky |
|
leden |
červenec |
|||
Vídeň |
203 |
-0,8 |
19,6 |
676 |
Linz |
302 |
-1,1 |
18,9 |
871 |
Innsbruck |
582 |
-2,8 |
19,2 |
859 |
Zugspitze |
2963 |
-10,8 |
1,9 |
1354 |
Sonnblick |
3106 |
-13,0 |
1,2 |
2580 |
Bregenz |
435 |
-0,6 |
17,8 |
1440 |
Kromě nejzápadnější země Vorarlberska je celé
Rakousko odvodňováno jedinou splavnou řekou, Dunajem. Zbytek území
spadá do horního povodí Rýna, případně do Bodamského jezera (Bodensee).
Dunaj protéká Rakouskem v délce 350 km. Je na něm vybudováno několik
přehradních nádrží s velkým výkonem elektráren (například
Jochenstein, Asbach, Ybbs-Persenburg). Z pravé strany do Dunaje ústí
mnoho menších řek přitékajících z oblasti Alp. Jejich charakter je dán
územím, jímž převážně protékají. Jsou to tedy řeky s velkou
vodností, spádem a rychlým tokem. Jelikož z důvodu tání sněhu a
ledovců v horských oblastech je na těchto řekách nejvyšší stav vody
v létě, i celý Dunaj má alpský vodní režim. Nejdůležitější
alpské řeky, které protékají územím Rakouska, je třeba uvést především
Inn, Salzach, Traun, Enns, Litavu, Drávu, Muru, Ybbs, Traisen. Levé přítoky
Dunaje potom nejsou zdaleka tak významné jako zmiňované pravé, alpské řeky.
Od ČR a SR odděluje Rakousko pohraniční Morava a Dyje.
Hornatá povaha velké části rakouského území a především vysoké
nadmořské výšky dávají vzniknout mnoha rozsáhlým ledovcovým systémům.
Těmi je celkem pokryto asi 600 km2 plochy. Nejrozsáhlejší
Pasterze a Hintereisferner jsou ve Vysokých Taurách. Významným rysem
Rakouska jsou také jezera, převážně ledovcového původu. Na celém území
se jich nachází okolo 580. Především se jedná o malá krasová jezírka
položená vysoko v horských oblastech, především v Centrálních
Alpách. Větší jezera jsou potom soustředěna spíše na okrajích Alpského
pásma. Známá je především oblast Solné komory (Salzkammergut), kde se
nacházejí jezera Attersee s rozlohou 46,7 km2, Traunsee,
Mondsee a mnohá další. K území Rakouska patří i větší část
hraničního mělkého Neziderského jezera (hranice s Maďarskem).
Téměř na celém území Rakouska lze nalézt klasickou středoevropskou
flóru shodnou s ostatními okolními státy. Pouze na východě se částečně
nacházejí panonské stepní druhy. Černozemní půdy v nížinných a
pahorkatých oblastech především na východě území jsou nejúrodnějšími
a tedy zemědělsky nejintenzivněji obdělávanými částmi celého Rakouska.
Původní rostlinstvo se v těchto částech země téměř nezachovalo.
Typická je v Rakousku výšková stupňovitost vegetace. Plochy na
úpatích horských svahů do nadmořské výšky 600-700 metrů jsou zpravidla
přeměněny v pole a zemědělsky využívány. V některých částech
země se na svazích hor nacházejí četné vinice. Horské svahy nad touto
hranicí pak většinou pokrývá zachovalý souvislý lesní porost. Ten v Rakousku
pokrývá celkem 38 % plochy. Horní hranice lesa je v Centrálních Alpách
až okolo 2000 metrů nadmořské výšky. V Severních vápencových Alpách
je to o něco níže, ve výšce kolem 1700 až 1800 metrů. Nad touto horní
hranicí lesa lze nejčastěji nalézt typické kleče. Ve vyšších polohách,
až po hranici věčného sněhu (2300-2700 m) se vyskytují křovinaté porosty
jalovce, vrby, rododendrony a překrásně barevné alpské byliny.
Původní fauna bohužel na většině území musela ustoupit postupujícímu
osídlení. Jen ve vyšších odlehlejších polohách stále ještě žijí
jeleni a srnčí zvěř, zřídka se vyskytují i medvědi. Ve velehorském pásmu
patří k typickým zástupcům rakouského zvířectva kamzík, kozoroh a
svišť.
Stejně jako v okolích státech se i v Rakousku v důsledku stále sílícího osidlování a s tím spojené průmyslové výroby, rozvoje zemědělství a plošného kácení lesů projevují snahy o ochranu přírody. Ta je organizována samostatně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Především od roku 1960 se stále intenzivněji projevují snahy o zmírnění nepříznivých dopadů civilizace na rakouské přírodní krásy. Chráněny jsou například: Rakouská část Šumavy (Böhmerwald), poblíž českých hranic bylo přírodním parkem vyhlášeno území u Českých Velenic a Gmündu, kde se nacházejí unikátní útvary vzniklé zvětráváním žulových skal. Nejmladším rakouským národním parkem, vyhlášeným v roce 1996, je Thayatal v Podyjí. V Severních vápencových Alpách je chráněnou oblastí pohoří Dachstein o rozloze kolem 20.000 ha. Zde se nacházejí známé jeskyně Mammuthhöhle a Rieseneihöhle. Na území nejvyššího rakouského pohoří, Vysokých Taur, se rozprostírá národní park Hohe Tauern, který zasahuje do tří spolkových zemí – Salcburska, Korutanska a Tyrolska. Jeho celková rozloha je okolo 2440 km2.Ochrana je v Rakousku také vyhlášena nad všemi jezery a jejich pobřežími.