Zeměpisná charakteristika
 

             Rakousko je vnitrozemský stát, ležící ve Východních Alpách, v povodí horního Dunaje. Svou rozlohou, 83 850 km², odpovídá přibližně 2/3 plochy bývalého Československa a je asi o 5000 km² větší než Česká republika. Rakousko je typickou hornatou zemí, 2/3 jeho plochy zaujímají Alpy. Nicméně kromě nich se tu vyskytuje i několik dalších zcela odlišných krajinných typů. Například při severních hranicích sem z našeho území zasahuje okraj Českého masívu. Jedná se převážně o žulovou hornatinu v nadmořských výškách okolo 400-1000 m protkanou hlubokými údolími řek ústících do Dunaje. Samotný Dunaj rozráží okraje Českého masívu v několika soutěskách. Malebná, turisty hojně vyhledávaná, je především soutěska Wachau v úseku mezi městy Melk a Krems. Další krajinná jednotka, Alpské předpolí, se nachází mezi Dunajem a severními svahy Alp (Alpenvorland). Jedná se o poměrně hustě osídlenou oblast s převážně zemědělským využitím. Na severovýchodě Rakouska nalezneme Vídeňskou pánev (Wiener Becken), celkem jednotvárnou rovinu v podobě tektonické sníženiny mezi Alpami a Karpatami. Její součástí je na našem území Dolnomoravký úval a na Slovensku Záhorská nížina. Oblast soutoku Dunaje a Moravy - centrální část Vídeňské pánve - je známa jako Moravské pole (Marchfeld). Na samém východě Rakouska zasahují na jeho území i výběžky Panonské nížiny (Panonische Tiefland). Nejrozsáhlejší z těchto výběžků je možno nalézt v blízkosti Neziderského jezera (Neusiedler See).

         
     Největším lákadlem a současně největším rakouským bohatstvím jsou Alpy. Nekonečné množství velehorských pásem, horských masívů, hřbetů a hřebenů, údolí, kotlin a soutěsek s vodopády. Východní Alpy, jenž se na rakouském území nacházejí, pozvolně klesají od západu k východu. Pásmovitá stavba Alp je zdůrazněna zřejmým uspořádáním podélných údolí a sníženin ve východozápadním směru. Tato skutečnost má silný vliv na celý dopravní sytém v Rakousku. Tak například hlavní železniční spojení Vídně se Štýrskem a Korutanskem je realizováno přes známý průsmyk Semering, údolími řek Mürz a Mur. Ještě větší nepříjemnosti způsobila příroda při dopravím spojování napříč Alpami od severu k jihu. I zde bylo překonáno mnoho průsmyků, z nichž nejznámější, Brennerský (1372 m), je již od starověku nesmírně významným při cestování ze střední Evropy do Itálie a Středomoří.

         V severní části rakouských Alp se nachází tzv. fryšové pásmo (tvořené pískovci a jílovci), které je možno vysledovat od Rýna až k Dunaji. Je tvořeno nepříliš vysokými (500 - 1500 m) zaoblenými hřbety. Nejznámějšími jsou Wiener Wald (Vídeňský les) nedaleko Vídně nebo u Bodamského jezera se rozprostírající Bregenzen Wald. Dále na jih se nalézá poměrně široké pásmo Severních vápencových Alp, k němuž náleží řada již poměrně vysokých (2000-3000 m) pohoří se skalnatými a příkrými vrcholy. Lze zde nalézt i četné náhorní plošiny s krasovými a ledovými jeskyněmi, propastmi a další útvary.

         Nejvyšší a nejmohutnější horské masívy se však samozřejmě nacházejí v pásmu Centrálních Alp, které je převážně tvořeno velmi odolnými krystalickými a přeměněnými horninami (zejména rula a žula). Zdejší pohoří se vyznačují nesmírně ostrými skalnatými hřebeny, nápadnými štíty a vysokými skalními stěnami, mnohými skalními kotli a hlubokými údolími zalitými jezery. Všechny tyto znaky jsou jednoznačným důkazem někdejší ledovcové přítomnosti. Zbytky celé ledovcové soustavy dnes pokrývají jen vrcholové partie jednotlivých horských masívů. Součástí Centrálních Alp je na rakousko-švýcarské hranici masiv Silvretta (3403 m), na italských hranicích Ötztaler Alpen s nejvyšším vrcholem Wildspitze, 3774 m, Stubaier Alpen (3507 m) a Zillertaler Alpen (3510 m). Následuje nejvyšší rakouské pohoří Vysoké Taury (Hohe Tauern) s nejvyšším vrcholem Rakouska Grossglocknerem (3797 m) a dalšími vrcholy jako Grossvenediger (3660 m), Sonblick (3105 m) a jinými. Na Grossglockneru se rozprostírá největší ledovec celých Východních Alp, Pasterze s rozlohou 30 km² a celkovou délkou 9,5 km. Vede k němu známá vyhlídková vysokohorská silnice Grossglockner-Hochalpenstrassse. Dále na východ postupně pásmo Centrálních Alp ztrácí na mohutnosti a výšce. Patří k němu ještě Nízké Taury (Nieder Tauern) s nejvyšším vrcholem Hochgolling – 2863 m), Steirische Alpen (2184 m) a jihovýchodně od Vídně svou výškou již zcela nevýrazné Leithagebirge. Jejich výběžky zasahují až k údolí Dunaje a navazují tak na Malé Karpaty na Slovensku.

         Typicky podélné údolí řeky Drávy (Drau) odděluje při italských s slovinských hranicích pásmo Jižních vápencových Alp. Ty jsou již složeny převážně z vápenců a dolomitů. Svým složením i vnějším charakterem se tak již podobají spíše italským Dolomitům. A skutečně, k celému pásmu patří i Lienzer Dolomiten (2963 m), Gailtaler Alpen (2772 m), Karnische Alpen (2780 m) a Karawanken (Karavanky – 2338 m).

Klimatické poměry

               Stejně jako naše republika, i území Rakouska leží v přechodné klimatické oblasti mezi oceánickou západní a kontinentální východní Evropou. Na rakouském počasí se tato skutečnost projevuje zvyšováním teplotních rozdílů mezi zimou a létem směrem k východu. Na východě jsou tedy zimy drsnější a léta teplejší. Spolu s tímto jevem se ve stejném směru projevuje i ubývání srážek. Na konkrétní ráz počasí má samozřejmě, především v horských oblastech, největší vliv nadmořská výška. S ní pochopitelně teploty klesají a množství srážek se zvyšuje. Typickým jevem horského klimatu jsou především četné mlhy, které, zejména v ranních hodinách, vznikají v údolích. Na horských vrcholcích zatím bývá nádherné jasné počasí, které umožňuje daleké výhledy do okolí. Typickým rysem alpského počasí jsou tolik zrádné změny počasí doprovázené i náhlou změnou směru a síly větru. Studený vítr, který směřuje z vyšších oblastí do údolí se zde rychle otepluje, což má za následek vznik padavých větrů typu fénu. Ty často způsobují rychlé tání sněhu a záplavy.

         Průměrné teploty se v lednu v severním předpolí Alp pohybují mezi –1 až –4 ^oC, v červenci mezi 15 a 19 ^oC. Srážky jsou nejčetnější na horských svazích obrácených k západu a severozápadu (tedy proti směru převládajících větrů). Například v některých lokalitách v Salzburských Alpách spadne ročně až 2400 mm srážek. Pravým opakem ohledně srážek jsou některé horské doliny, údolí a výběžky Panonské nížiny. Zde roční srážky nedosahují ani 600 mm za rok. Během roku je rozložení srážek nerovnoměrné. V létě jich zpravidla spadne asi dvakrát více než v zimních měsících. Ve vyšších horských polohách se v zimě vytváří souvislá sněhová pokrývka. Ta zde zpravidla leží 100 až 200 dní v roce dle nadmořské výšky.

Následující tabulka udává přední klimatické charakteristiky pro některá význačná místa v Rakousku.

Vodstvo

                
    Kromě nejzápadnější země Vorarlberska je celé  Rakousko odvodňováno jedinou splavnou řekou, Dunajem. Zbytek území spadá do horního povodí Rýna, případně do Bodamského jezera (Bodensee). Dunaj protéká Rakouskem v délce 350 km. Je na něm vybudováno několik přehradních nádrží s velkým výkonem elektráren (například Jochenstein, Asbach, Ybbs-Persenburg). Z pravé strany do Dunaje ústí mnoho menších řek přitékajících z oblasti Alp. Jejich charakter je dán územím, jímž převážně protékají. Jsou to tedy řeky s velkou vodností, spádem a rychlým tokem. Jelikož z důvodu tání sněhu a ledovců v horských oblastech je na těchto řekách nejvyšší stav vody v létě, i celý Dunaj má alpský vodní režim. Nejdůležitější alpské řeky, které protékají územím Rakouska, je třeba uvést především Inn, Salzach, Traun, Enns, Litavu, Drávu, Muru, Ybbs, Traisen. Levé přítoky Dunaje potom nejsou zdaleka tak významné jako zmiňované pravé, alpské řeky. Od ČR a SR odděluje Rakousko pohraniční Morava a Dyje.

         Hornatá povaha velké části rakouského území a především vysoké nadmořské výšky dávají vzniknout mnoha rozsáhlým ledovcovým systémům. Těmi je celkem pokryto asi 600 km² plochy. Nejrozsáhlejší Pasterze a Hintereisferner jsou ve Vysokých Taurách. Významným rysem Rakouska jsou také jezera, převážně ledovcového původu. Na celém území se jich nachází okolo 580. Především se jedná o malá krasová jezírka položená vysoko v horských oblastech, především v Centrálních Alpách. Větší jezera jsou potom soustředěna spíše na okrajích Alpského pásma. Známá je především oblast Solné komory (Salzkammergut), kde se nacházejí jezera Attersee s rozlohou 46,7 km², Traunsee, Mondsee a mnohá další. K území Rakouska patří i větší část hraničního mělkého Neziderského jezera (hranice s Maďarskem).

 
 
Rostlinstvo a živočišstvo

             Téměř na celém území Rakouska lze nalézt klasickou středoevropskou flóru shodnou s ostatními okolními státy. Pouze na východě se částečně nacházejí panonské stepní druhy. Černozemní půdy v nížinných a pahorkatých oblastech především na východě území jsou nejúrodnějšími a tedy zemědělsky nejintenzivněji obdělávanými částmi celého Rakouska. Původní rostlinstvo se v těchto částech země téměř nezachovalo.

         Typická je v Rakousku výšková stupňovitost vegetace. Plochy na úpatích horských svahů do nadmořské výšky 600-700 metrů jsou zpravidla přeměněny v pole a zemědělsky využívány. V některých částech země se na svazích hor nacházejí četné vinice. Horské svahy nad touto hranicí pak většinou pokrývá zachovalý souvislý lesní porost. Ten v Rakousku pokrývá celkem 38 % plochy. Horní hranice lesa je v Centrálních Alpách až okolo 2000 metrů nadmořské výšky. V Severních vápencových Alpách je to o něco níže, ve výšce kolem 1700 až 1800 metrů. Nad touto horní hranicí lesa lze nejčastěji nalézt typické kleče. Ve vyšších polohách, až po hranici věčného sněhu (2300-2700 m) se vyskytují křovinaté porosty jalovce, vrby, rododendrony a překrásně barevné alpské byliny.

         Původní fauna bohužel na většině území musela ustoupit postupujícímu osídlení. Jen ve vyšších odlehlejších polohách stále ještě žijí jeleni a srnčí zvěř, zřídka se vyskytují i medvědi. Ve velehorském pásmu patří k typickým zástupcům rakouského zvířectva kamzík, kozoroh a svišť.

 
 
Ochrana přírody

               Stejně jako v okolích státech se i v Rakousku v důsledku stále sílícího osidlování a s tím spojené průmyslové výroby, rozvoje zemědělství a plošného kácení lesů projevují snahy o ochranu přírody. Ta je organizována samostatně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Především od roku 1960 se stále intenzivněji projevují snahy o zmírnění nepříznivých dopadů civilizace na rakouské přírodní krásy. Chráněny jsou například: Rakouská část Šumavy (Böhmerwald), poblíž českých hranic bylo přírodním parkem vyhlášeno území u Českých Velenic a Gmündu, kde se nacházejí unikátní útvary vzniklé zvětráváním žulových skal. Nejmladším rakouským národním parkem, vyhlášeným v roce 1996, je Thayatal v Podyjí. V Severních vápencových Alpách je chráněnou oblastí pohoří Dachstein o rozloze kolem 20.000 ha. Zde se nacházejí známé jeskyně Mammuthhöhle a Rieseneihöhle. Na území nejvyššího rakouského pohoří, Vysokých Taur, se rozprostírá národní park Hohe Tauern, který zasahuje do tří spolkových zemí – Salcburska, Korutanska a Tyrolska. Jeho celková rozloha je okolo 2440 km².Ochrana je v Rakousku také vyhlášena nad všemi jezery a jejich pobřežími.