Místopis - druhá část

Místopis - první část

Kapadokie
tu_038_sm.jpg 2.9KFantastická krajina střední Anatolie - především provincie Nevşehir -, která jako by vypadla z Tolkienových románů. Jejím základem byly před třemi miliony let sopečné erupce z vrcholů Erçiyeş (3916 m) a Hasan (3268 m), které krajinu pokryly andezitovým tufem, měkkou pískovcovou horninou, tvořenou lávou, popelem a bahnem. V ní pak vítr a déšť vymodelovaly bizarní útvary (pyramidy, kužely, komíny), čnějící do výše a často zakončené charakteristickými poklicemi z odolnějšího mateiálu. Do tohoto "polotovaru" se pustily ruce místních křesťanů, kteří si do něj vydlabali titěrná obydlí, prostorné podzemní úkryty pro časy pronásledování, čarodějné hrady i kostely s nádhernými freskami. Těm všem je společný vřelý nezájem o exteriér, jen podle otvorů nahrazujících okna a dveře lze uhodnout, který tufový blok byl obýván. Srdcem oblasti jsou údolí Zelve a Göreme se spoustou kostelů (kilise), některé patří do Open-air muzea Göreme: nejmenší a nejnovější Elmali kilise; Tokali kilise s blankytně modrými freskami; Karanlik kilise, jehož fresky patří k nejlépe dochovaným (zajímavá je scéna Poslední večeře, kde sedí Ježíš a Petr netradičně naproti sobě); Yilanli kilise, prozrazující východní inspirace; Meryemana kilise, zasvěcený Panně Marii a další. Většina kostelů pochází z 10.-13. století, stáří fresek je okolo šesti set let, ve starší době patřili místní obyvatelé k tzv. ikonoklastům - odpůrcům obrazů z náboženských důvodů. Úchvatný pohled na rozeseté proděravělé kužely je z výšky hradu Uhçisar (vstupné asi 30 Kč). Největší otevřený podzemní prostor je Derinkuyu (vstupné asi 70 Kč). V osmi podzemních patrech o tisíci místnostech mohlo přečkat pronásledování až deset tisíc lidí. Úzké chodbičky se daly kdykoli zavřít plochými kamennými koly (někde jsou ještě funkční, tak pozor...). Nejbližší informační kanceláře jsou v Nevşehir (krajském městě) na Atatürk Bulvari, tel: 0384-213 36 59, 213 96 04 a v Ürgüp, Park ĺçi, tel + fax: 0384-341 40 59.

Konya
Konya, půlmilionové hlavní město stejnojmenné největší turecké provincie, je duchovním centrem země. Leží uprostřed oázy severně od svahů Tauru v nadmořské výše 1040 metrů, informační kancelář sídlí na Mevlana Cad. 21, tel: 0332-351 10 74, fax: 0332-350 64 51. Název má od Frýgů, kteří věřili, že byla prvním městem, které se vynořilo po světové potopě. Římané jí říkali Iconium a tak se o ní zmiňuje i svatý Pavel v Novém Zákoně. Byl tu společně s Barnabášem a Timoteem, který odtud dokonce pocházel. Seldžuci ji získali na Byzanci po bitvě v roce 1067 a již v roce 1087 z ní udělali své hlavní město. Největší rozkvět zažila ve 12. a 13. století, především za Aladina Kajkobáda (1219-1236). Na jeho dobu upomíná Aladinova mešita, jedna z památek na Aladinově pahorku. Byla stavěna mezi lety 1150-1220 a vevnitř upoutá kachlová výzdoba a mramorová kazatelna. Bohužel, z jeho opěvovaného paláce zbyla pouze jediná zeď. Několik let poté byli Seldžuci poraženi Mongoly a dál panovali v podstatě jako jejich správci, až se počátkem 14. století prosadili i zde Osmané.
Konya by nebyla Konyou bez osobnosti Džaláluddína Rúmího, zvaného krátce Mevlána - náš pán. Narodil se roku 1207 v Balchu (Chórásán), ale již v dětském věku se přes Mekku a Damašek dostal do Konye. Zde, v atmosféře náboženské tolerance, proslul jako učitel šarí'y (náboženského práva), avšak po dramatickém obrácení (roku 1244) zcela propadl islámské mystice - súfismu. Zbylých třicet let svého života zasvětil lásce k Bohu, kterou vyjadřoval slovem, hudbou a především tancem. Však také epitaf, který si složil, zní: "Král čisté mysli - odešel tančíc - do jiné země - do země světla." Z Rúmího úctyhodného literárního díla je nejznámější poéma o 45 tisíci verších Mathnawí, jejíž nejznámější sloky zcela zlidověly (rozumí se v překladu, originál byl napsán persky). Začíná takto:
"Slyš, jak rákosová flétna vypráví příběh a naříká odloučením:
Od chvíle, kdy mě uřízli od stonku, můj nářek vhání slzy do tváře mužů a žen.
Hledám srdce, rozervané odloučením, abych do něj vlil bolest touhy."

Rúmí také založil súfijský řád Mauláwíja, který dál nese jeho poselství. V Turecku byl zrušen za Atatürkových reforem a jeho sídlo přeměněno na muzeum. Je v něm k vidění i první exemplář Mathnaví, vlastním středem města je však Rúmího mauzoleum s charakteristickou zelenou střechou s emailovými taškami. Na jeho rakvi, která se snadno pozná podle ohromného bílého turbanu, leží pokrývka se zlatě vyšívanými verši z Koránu. Vedle jsou pohřbeni jeho příbuzní; jeho otec Baháuddín Veled vestoje, jak zemřel z úcty k proroku Mohamedovi. Zajímavý je kenotaf vedle Rúmího: patří jeho křesťanskému příteli a názorně dokumentuje ovzduší tolerance, které tehdy v Konyi panovalo. Všechny velké festivaly, které se v Konyi konají, mají spojitost s Rúmího životem: červnový svátek růží, říjnový festival básníků a v první řadě prosincová slavnost na památku jeho smrti (zemřel 17. prosince).

Nemrut Dag
Okolo roku 170 před n.l. se hornatá oblast v centrální Anatolii, zvaná Kommagéné, odtrhla od seleukovské říše a za podpory Říma tu vzniklo malé království. Vládnoucí dynastie založila svoji autoritu na příbuznosti s Alexandrem Velikým, který byl pokládán za potomka Herkulova. Náboženská i kulturní synkreze vyvrcholila za Antiocha I. Kommagenského v 1. polovině 1. století před n.l., jehož titul zněl "bůh spravedlivý zjevený, přítel Římanů, přítel Řeků". Na vrcholku Nemrut Dag, vysokém 2150 metrů, nechal navršit tumulus, v kterém je pohřben. Hlídají ho obří sochy sedících bohů (jedním z nich je sám Antiochos), jejichž hlavy leží na terase pod nimi, spolu s dalšími sochami lidskými i zvářecími. Celý kopec se dá obejít ve výšce teras, mnozí návštěvníci na nich přenocují, aby viděli fantastický západ i východ Slunce, kdy se mění barvy soch i celé krajiny hluboko pod nimi. Samotný výšlap zabere dobrou půlhodinu plus jízdu po špatné silnici přes hřebeny a kurdské vesnice. Na cestě nahoru stojí budka, kde většinou osamělý hlídač vybírá vstupné (asi 120 Kč).
Cestou k Nemrutu (stejně se jmenuje i kopec nad jezerem Van se sopečným jezerem) leží starý hrd Kale a u něj známý reliéf, na kterém si Antiochos podává ruku s Héraklem. Přes Eufrat, který je výborně vidět z vrcholku, vede starý římský most. Jiný tumulus cestou na Adiyaman, Karakuş, hlídají sloupy s orlem, býky a lidskými postavami. V nejbližším městě, Adiyamanu, je na Atatürk Bulvari 8 turistická kancelář, tel + fax: 0416-216 51 31.

Pamukkale - Hierapolis
tu_052_sm.jpg 4.2KVýchozím bodem pro návštěvu této jedinečné přírodní i kulturní památky je město Denizli, ležící v hornaté krajině u řeky Bűyűk Menderes. Bylo založeno snad Luvijci ve 2. tisíciletí před n.l. a kromě obligátního Atatűrkova muzea má i kvalitní etnografické sbírky. Informační kancelář sídlí na Atatűrk Cad., Ufuk Apt. 8, tel. 0258-2643 971, 2613 393. Osmnáct kilometrů severněji leží Pamukkale, pohádkově bílá terasovitá jezírka, plná průzračně modré vody. Lokalita vznikala v podstatě podobně jako krápníkové jeskyně; termální voda o teplotě 35 stupňů Celsia, bohatá na oxid uhličitý a uhličitan vápenatý, na vzduchu oxiduje a usazující se vápenec vytváří charakteristický, světle šedý travertin. Voda je i mírně radioaktivní a již ve starověku byla využívána k léčebným účelům. Před několika lety prosadili ochránci přírody dramatické omezení přístupu, takže fotografie s davy cachtajících se turistů patří minulosti. Na oplátku byly vybudovány bazénky (i se zbytky antických sloupů), napájené termální vodou, ty však musely být zrušeny, protože se snížil průtok vody přes terasy, které začaly šednout a obrůstat řasami. Nynější husí pochod po cestě nad terasami, v létě mírně vysilující, s možnou koupelí ve vybetonovaném jezírku není ideálním řešením, ale situace se mění tu_051_sm.jpg 2.5K minimálně každou sezónu. Informační kancelář na Őrenyeri má tel. 0258-2722 077.
Nad Pamukkale bylo pergamonským králem založeno Hierapolis, "Svaté město", které se pod Římany rozrostlo v centrum se sto tisíci obyvateli. Žilo barvením a obchodem s vlnou a látkami (Pamukkale znamená "bavlněný zámek" a bavlna se v okolí dosud pěstuje), nebylo pouze lázeňským, ale hlavně náboženským centrem oblasti. Zachovaly se zbytky Apollónova chrámu s otvorem do podsvětí, odkud vycházel jedovatý plyn (stejně byla zařízena i proslulá věštírna v Delfách). Dobře zachovaný amfiteátr pro patnáct tisíc návštěvníků má dvouúrovňové jeviště - zvlášť pro herce a hudebníky. Byl zasvěcen bohyni Artemis, jak dokazují reliéfy v proscéniu, na nichž jsou zachyceny výjevy z jejího života. Artemis zde nahradila dřívější hlavní bohyni oblasti, funkčně podobnou bohyni Kybelé. Zdejší nekropole je největší v celé Malé Asii, lidé z celého světa se k místním pramenům očividně jezdili nejen léčit, ale i zemřít. Častý mysterijní nápis na
tu_052_sm.jpg 4.2K sarkofázích, komorových či kupolových hrobkách hlásá: "Běda tomu, kdo se nechá svést klamem nádhery, ale šťastný, kdo zůstane a uvěří." Italští archeologové na lokalitě nadále pracují, v lázeňském komplexu nedávno odkryli tzv. jižní lázeňský dům. Úpadek začal po zemětřesení ve čtvrtém století, kdy byl přerušen obchod s Evropou. Poslední významnou stavbou je byzantský kostel z pátého století, zasvěcený svatému Filipovi, který tu prý byl v roce 87 ukřižován. Z půdorysu oktogonu se zdvihají polygonální sloupy, stavba je vyvedena do osmi kaplí po okraji a významně ovlivnila pozdější sakrální architekturu.




Pergamon
tu_056_sm.jpg 3.2KPergamon - u dnešního Bergama - je vysoko nad přehradou položené antické město, které bylo založeno na starším kárském sídle Lysimachem, jedním z vojevůdců Alexandra Makedonského. Ve 3. století před n.l. se stalo centrem stejnojmenného státu Attalovců (nezávislý mezi roky 283-133 před n.l.), kteří ho odkázali Římanům. Když Ptolemaios V. zakázal dovážet do Pergamonu egyptský papyrus, psali pergamští na vydělanou kůži, které se od té doby říká pergamen. Dnes žije v Bergamu 75 tisíc obyvatel. Vede sem silnice č. 240, která odbočuje z pobřežní E 87 (č. 550), informační středisko je na Zafer Mah., Izmir Cad. 54 (tel: 0232-6221 862, fax: 0232-6331 862).
Nejstarší dochovanou částí je akropole se zbrojnicí, kasárnami, chrámem boha Dionýsa a dominatními zbytky Trajánova chrámu (částečně rekonstruován). Knihovna byla postavena kolem roku 170 před n.l. a byla v antickém světě jednou z největších. Fantastický výhled je od zbytku Velkého oltáře, zasvěceného Diovi, zatímco tajné přání se prý splní každému, kdo se trefí mincí na hlavici sloupu, který stojí uprostřed studny. Při stavbě mohutného divadla byl využit prudký svah z akropole a ještě níž, u moderního Bergama, je tzv. "Červený chrám", který Trajánův nástupce Hadrián (vládl v letech 117-138) zasvětil egyptskému bohu zdraví Serapidovi. Zachoval se poměrně slušně díky tomu, že byl později pokřesťanštěn na baziliku svatého Pavla a legendárně spojen s jedním ze sedmi kostelů Janovy Apokalypsy.
Jihozápadně od Pergamonu, se kterým bylo spojeno tzv. svatou cestou, leží působivé, až "lázeňské" místo, pojmenované po dalším bohu zdraví Asklepion. Je ve vojenském pásmu a platí tu zákaz fotografování i filmování, který je masově nedodržován. Asklepios byl syn Apollónův a svoji praxi prý vykonával tak dobře, až ho Zeus za trest sežehl bleskem. Jeho poznávacímu znamení - holi ovinuté hadem - zůstali lékaři a lékárníci věrni dodnes. V antice tu prosperovala známá lékařská škola, ze které vyšel i Galén. Z těžké nemoci se zde zotavil slavný rétor 2. století Publius Aelius Aristides a napsal o tom autobiografii "Posvátné nauky". Příjemná procházka začíná od Asklepiova chrámu na kruhovém půdorysu, podzemním tunelem a severní stoou (sloupořadím, které se dochovalo alespoň na jedné straně ulice) ke svatému prameni (pochopitelně léčivému) u malého amfiteátru.
Vstup na každou z lokalit stojí přibližně 60 Kč a jejich prohlídka se vyplatí i za horkého léta, neboť zahrnuje hodně stinných úseků. V Pergamonu je dobré archeologické i etnografické muzeum, bohužel největší cennost si němečtí archeologové odvezli do Berlína a pojmenovali po ní své muzeum. Je to část chrámu a vlys, který byl součástí Diova oltáře, s motivem boje bohů proti titánům, což je alegorie na vítězství Attalovců nad kelty, kteří přišli do Malé Asie ve 3. století před n.l. (jedna z provincií u Černého moře byla po nich pojmenována Galatia/Galície).

Severovýchod
Severovýchodní část Turecka - přibližně od jezera Van k Černému moři - patří geograficky do hornaté východní Anatolie, sousedí s Gruzií, Arménií, Azerbajdžánem (Nachičevan) a Íránem. Správně se dělí na kraje Rize, Artvin, Ardahan, Erzurum, Kars, Igdir a Agri. Její historie je bezesporu mnohem skvělejší než přítomnost, pro kterou jsou typické časté policejní kontroly, Kurdové, nomádi, pastevectví a uprchlické vesnice Abcházců, Azerbájdžánců aj. Mnozí domorodci se vrhají na turisty jako snadný zdroj obživy.
K nejvýraznějším kulturním památkám patří arménská sakrální architektura. Arménie učinila křesťanství svým státním náboženstvím již v roce 301 nebo 314, většina památek na tureckém území je z 9.-11. století, kdy zažila největší rozkvět, ohraničený panováním králů Ašota I. (861-890) a Gagika I. (989-1020). Ašot III. (953-977) si za hlavní město
tu_059_sm.jpg 5.7K vybral Ani na dnešní turecko-arménské hranici, které fascinuje mohutnými hradbami, polohou i koncentrací kostelů, mezi kterými dominuje katedrála z 10. a chrám svatého Řehoře z 13. století. Nesmí se tu fotografovat a občas bývá celá oblast z vojenských důvodů uzavřena. Do Ani vede silnice 36-07 z krajského města Karsu, kde je třeba získat povolení k prohlídce (adresa informační služby: Ortakapi Mah., Ordu Cad. 239, tel. a fax: 0474-2238 452, 2232 300). Kars má skoro sto tisíc obyvatel, je střediskem textilního a potravinářského průmyslu. Je známý svými koberci, kilimy, folklórem, medem a sýrem Kaşar. Mezi roky 1878 a 1917 patřil Rusům, kteří zde zanechali několik typických kostelů. Nad městem ční stará arménská citadela Narin Kale, také arménský je kostel Dvanácti apoštolů, stylově ovšem velmi eklektický; dnes slouží jako muzeum (Havariler).
Na samém konci Turecka, u hranic s Gruzií a Arménií, leží ve dvoutisícové nadmořské výšce jezero Çildir, známé hnízdiště ptáků. Na uměle vybudovaném ostrově Akçakale je zbytek chrámu s urartskými nápisy. Nedaleko města Çildir se zachovaly majestátní ruiny "ďáblova hradu".
U hranic s Arménií a Íránem leží nejvyšší turecká hora Ararat, neboli Agri Dagi. Je vysoká 5137 metrů a podle Bible na ní měla po potopě přistát archa Noemova. Turci se pokouší dokázat, že zbytky archy skutečně našli u vesnice Üzengili, kde je na zemi zajímavý útvar tvaru lodě. Výzkum objektu je velmi podrobně dokumentován v místním muzeu. Asi 25
km západně od vesnice, na hlavní silnici do Íránu, věčně plné cisternami s naftou, leží čilé město Dogubayazit. Starý Dogubayazit zničilo zemětřesení, zachoval se však unikátní palác Ishak Paşa Sarayi, který si dal postavit místní osmanský guvernér v 18. století v eklektickém stylu. První brána je typicky seldžucká, druhá gotická. Za ní je selamlik (uvítací místnost) a mešita s minaretem, který sloužil jako orientační bod. Na stěnách jsou krásné reliéfní ornamenty, hrobky patří guvernérovým rodičům. Tajný tip: kousek nad palácem je šnekovitá budova, kde lze přespat. Dobře tu znají české turisty.

Trója
O nesmrtelnost Tróji (turecky Truva) se rovným dílem zasloužili dva muži: básník Homér, který o jejím desetiletém obléhání Acháji napsal epos Ilias, a snílek Schliemann, který ji s Iliadou v ruce v 70. letech 19. století opět našel a vykopal. Schliemann vsadil vše na pahorek Hissarlik, který, stejně jako Iliadu, obtékaly dva prameny nestejné teploty, a uspěl. S Homérovou Trójou ztotožnil vrstvu, ve které našel zlatý poklad "krále Priama" (ten byl odvezen do Berlína, kde ho - kromě páru náušnic - rozkradla Rudá armáda; dnes jsou v Etnografickém muzeu na Charlottenburgu vystaveny kopie). Až novější výzkumy ukázaly, že poklad pochází ze starší doby (tzv. II. vrstva, kolem 2200 před n.l.) a Homérovu Tróju je nutno hledat mezi VI. a VII. vrstvou (kolem 1200 před n.l.). Tehdy mohutně opevněné město (Troja VI) bylo poničeno zemětřesením a asi generaci nato dobyto.Dnešní podobě naleziště vévodí obrovský dřevěný kůň, vzpomínka na lstivé dobytí města. Funguje zároveň jako vyhlídková věž. U vchodu je malé muzeum, v nevelkém vykopaném areálu zaujme divadlo z poslední, IX. vrstvy (římská: 0-400), chrám, hradby a některé hospodářské budovy.
Při cestě z Evropy se do Tróji jezdí trajekty přes úžinu Dardanely (Çanakkale), buď z Eceabatu do Çanakkale, nebo severněji z Gelibolu do Lapseki. Druhá možnost je výhodnější a lze ji spojit s prohlídkou Gelibolu (Gallipoli), kde se odehrála jedna z významných bitev 1. světové války. Bylo to v letech 1915-1916, spojenci, rozdělení na jednotky francouzské, brisko-australské a australsko-novozélandské, chtěli otevřít Dardanely a vylodili se na obou březích, ale Turci byli připraveni a decimovali je střelbou z vršků (dělostřelectvu velel pozdější turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk). Operace skončila neúspěšně - což se kladlo za vinu hlavně Churchilovi - a zahynulo během ní na 36 000 spojenců. Obrovské vojenské hřbitovy tvoří nepřehlédnutelnou součást zdejšího národního parku.

Turecká riviéra
je název turisticky nesmírně vděčné a využívané oblasti při pobřeží Středozemního moře s takřka ideálními parametry pro lenošení na pláži. Díky specifickým geografickým podmínkám se ve zdejších zálivech akumuluje teplá voda, jejíž teplota v létě běžně dosahuje 28 stupňů a v zimě neklesá pod 17. Kulisu dotváří mohutné vrchy pohoří Taurus s několika národními parky. Nové hotely v celé oblasti musí splňovat náročné podmínky - zastavěná plocha nesmí být větší než volná, výška nesmí přesahovat okolní stromoví. V areálech některých z nich byly postaveny repliky tureckých přírodních skvostů. Hosté hotelu Adora Golf Resort v Beleku tak obdivují bizarní skalní útvary Kapadokie při jízdě tobogánem, jejich sousedé z Arcadia Golf Resort se mohou koupat v replice jezírek z Pamukkale. Hlavním centrem oblasti je krajské město Antalya s mezinárodním letištěm, zhusta využívaným českými cestovními kancelářemi. Informace poskytují centra na Selçuk Mah., Mermerli Sok., Ahi Yusuf Camii Yani Kaleiçi a Cumhuriyet Cad. 2 (tel: 0242-2475 042, 2470 541, 2431 587, 2411 747). Bylo pojmenováno po svém zakladateli, pergamském králi Attalovi II. ve 2. století před n.l. (filologové ocení
tu_049_sm.jpg 3.8K konsonantní disimilaci Attalya > Antalya). Od té doby bylo permanentně osídleno: Římany, Byzantinci, Seldžuky. Dnes je Antalya díky cestovnímu ruchu kvetoucím, takřka půlmiliónovým městem, jehož expanze je citlivě řízena tak, aby se nedotkla starého centra s krásným přístavem Kaleiçi, věčně plným jachet, suvenýrů a turistů (do přístavu - Turban Kaleiçi - je telefon 0242-243 17 52-3, fax 0242-243 47 54. Centrum tureckých námořních linek sídlí na Konyaalti Cad., Göksoy Apt. 40/19). I když se do Antalye zpravidla nejezdí za památkami, některé stojí za shlédnutí. Z antiky vítězný oblouk císaře Hadriána, zbytky hradeb a bývalý maják Hidirlik, ze seldžucké doby např. mešita Yivli Minareli, postavená za sultána Kajkobáda ve 13. století, jejíž minaret ční nad starým městem. Historii oblasti od paleolitu mapuje archeologické muzeum (velmi kvalitní antické sochy, sarkofágy apod.), kult osobnosti zakladatele státu Atatürka si lze vychutnat v jemu zasvěceném muzeu. Milovníkům vodních sportů a radovánek slouží rozsáhlý Aquapark. Asi 12 km severně od města je další vodní senzace, Dűdenské vodopády. Na horním vodopádu se prochází mezi skálou a padající vodou, zatímco dolní padá přímo do moře. Každý podzim se koná filmový a umělecký festival "Zlatý pomeranč", který využívá i krásné antické divadlo v Aspendos. Bylo postaveno ve 2. století a dochovalo se takřka kompletní, protože ho Seldžuci používali jako karavanseraj. Kousek východně od Antalye leží moderní centrum Belek s nádherným golfovým hřištěm (viz turistika), za ním starověké město Side ("Granátové jablko"), ideální spojení krásných písečných pláží a antických památek, jako jsou Apollónův chrám, nymfeum, originálně řešené divadlo (největší v regionu) nebo lázně, přeměněné ve vynikající muzeum, to vše přímo u moře. Výborně se dochovaly hradby i akvadukt severně od města. Side bylo centrem obchodu s otroky, od Antalye je vzdáleno ca. 25 km a informace poskytuje tel. číslo 0242-7531 265. Centrem východní části riviéry je město Alanya s krásnými plážemi. Pod pískem se, bohužel, občas skrývají ostré skalnaté výběžky a proto se doporučuje nosit vodní obuv. Poznávacím znamením města je masivní oktogon "Červené věže" (Kizil Kule), součást městského opevnění z 13. století se sto padesáti věžemi. Oblíbeným suvenýrem jsou malované dýně, v srpnu se koná folklórní festival. Informační centrum je na Damlata Cad. 1, tel. 0242-5131 249, fax 0242-5135 436.

tu_055_sm.jpg 2.9K

Van
Město Van má dnes okolo 190 tisíc obyvatel a může se pochlubit nesmírně bohatou historií. Již v 2. tisíciletí před n.l. bylo důležitým opěrným bodem říše Churritů (etnikum neznámého, snad uralsko-altajského původu), počátkem 1. tisíciletí před n.l. se stalo hlavním městem Urartu. Jeho vládce Menua tu koncem 9. století před n.l. postavil kanál dlouhý asi 70 kilometrů, který je občas veden i 10-15 metrů nad zemí. Slouží dodnes a podle známé asyrské královny Semiramis se jmenuje "kanál Šamiram". Z doby Urartu je i mohutná citadela nad starým městem, kam je přístup pouze s průvodcem. Jsou v ní urartské nápisy a hrobky, klínopisný nápis v polovině cesty oslavuje perského krále Xerxa. Později město patřilo Arménii a v jeho okolí vyrostla spousta kostelů. Po obsazení muslimy chátralo a moderní město zde vzniklo prakticky až po první světové válce. Informace lze obdržet na Cumhuriyet Cad. 19, tel. 0432-2163 675. Hlavní pozoruhodností oblasti je bezesporu vanská kočka, sněhově bílá a "persky" chlupatá, která má každé oko jiné barvy.
Největší turecké jezero stejného jména (na ploše 3738 km2) je zároveň jednou z hlavních přírodních krás Turecka. Leží ve východní Anatolii u stejnojmenného města ve výšce 1700 metrů nad mořskou hladinou, obklopeno majestátnými vrchy (Süphan Dagi má přes 4000 metrů) a hluboké několik set metrů. Vzniklo po výbuchu sopky Nemrut Dag, když láva přehradila přirozený odtok. Koupání v něm je sice možné, ale vzhledem ke zvláštní, jakoby mastné (a slané) vodě nepříliš doporučované a vyhledávané. Žije v něm jediný druh ryb, kterému nevadí vysoký obsah uhličitanu sodného: alburnus tarihi.
Jedinečným zážitkem je naopak asi půlhodinový výlet lodí z přístavu Akdamar Adasi na ostrov Akdamar (Ahtamar), kde se zachoval krásný arménský kostelík Svatého kříže z 10. století, postavený jako relikviář a sídlo patriarchy. Kdysi byl barevný a silně pozlacený, až prý se "třpytil jako druhé slunce na modrém jezeře." Jsou na něm překrásné reliéfy z červeného pískovce od mnicha Manuela, které jeden arménský historik popsal takto: "Vytvořil tu věrné postavy od Abraháma až po Davida a Krista i řadu proroků a apoštolů, a každého z nich vyobrazil tak, že na ně člověk pohlíží s obdivem. Na různých částech chrámu zobrazil spoustu divokých zvířat a ptáků, divokých kanců a lvů, býků a medvědů a vzájemně je uspořádal tak, aby vynikly jejich přirozené protiklady. V oddělených polích na stěnách chrámu vykreslil také vinnou révu s hrozny, vinaře a celý soubor zvířat a plazů, uspořádaný podle druhů a potěšující zrak. Na čtyřech stěnách apsidy, jež byla určena pro svátost, vyobrazil čtyři evangelisty, světce, kteří jsou korunou radostí svaté církve. Na přední stěně chrámu pak vytvořil obraz kříže a Spasitele jako člověka. Naproti němu spatřujeme zcela podobné vyobrazení krále Gagika se svatozáří, držícího v horoucně pozdvižených rukou model chrámu, jako by to byl zlatý pohár s manou šířící libou vůni. Vládce je tu vyobrazen v postoji člověka prosícího za odpuštění svých hříchů." U kostela se zachovaly i vzácné arménské náhrobky (tzv. chačkary).
Na západním konci jezera leží Tatvan, odkud pokračuje železnice do Vanu trajektem. Nad Tatvanem se v Ahlatu zachovala mauzolea (kümbet) lokálních seldžuckých vládců, převážně z 12. století.

Místopis - první část